Plačící matka při doznání syna. Svíravý obrázek z jednací místnosti.

Někteří kamarádi jsou prostě úžasní. Především ti, které  zas tak moc neznám. A obzvláště ti, kteří nebydlí v Brně. Dělají spoustu inspirujících věcí, nikdy nezkazí legraci, jsou stále dobře nalazení. Očekáváme od sebe navzájem jen to nejlepší a právě to nás nutí být lepšími, aspoň v době, kdy jsme spolu. Potvrzujeme si svou úžasnost a výjimečnost.

A pak jsou tu ti druzí, reální, nevysnění, se kterými jsme vzájemně poznali i odlivy svého proudu. Svědkové naší každodennosti...

... ... ...

Dej mi poznat, že blouznění, ať o minulosti nebo budoucnosti, nepomáhá dál.

Ochraň mne před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zvraty jsou samozřejmým doplňkem života, kterým žijeme a zrajeme.

Promiňte pane místostarosto, zastupuji městskou část a jde tu přeci o nakládání s jejím majetkem, proto jsou podmínky smlouvy nastaveny s minimálními riziky pro naši stranu. Nepochybně uznávám vaše bohaté zkušenosti, ale podle textu, výkladu i judikatury hovoří občanský zákoník zcela jasně.
( A dovolte, za jakou smluvní stranu že jednáte Vy?)

Grrrr.