Tatry 2011

Jsem tu našla starý koncept, tak aspoň ten nedopsaný kousíček jako připomenutí, byť Tatry 2012 už jsou taky za námi..

Vývar prospěl duši, ale tělo podlehlo bacilu, takže dřív než umřu na strášlivou rýmičku, vzpomenu na naši poslední výpravu do slovenských velehor.

Poslední říjnový víkend je podle Billa v Tatrách vždy hezky. Snad má pravdu, letošek nám to zas potvrdil. Zatímco nížina pod inverzní mlžinou, my nahoře v slunci a polojasnu dleli.

Domluvy byly hektické. Zásadním počinem příprav byla, jak se později ukázalo koupě nesmeků. Do středeční noci vyjely dvě posádky Říčany a Morava. Lůžka a lehátka z Prahy byla vyprodána už několik dlouhých týdnů dopředu, tak nám bylo M. a L. líto, neb v narvaném rychlíku nezamhouřili oka. My ještě dva dny před odjezdem sehnaly poslední lůžka. Poučení první: zakoupit v předstihu, přibalit si špunty do uší, nastavit správně budík. V Bohumíně se naše vlaky spojily v jeden. Ráno snídáme v Popradu perník, električka a první pohledy na masiv a rudolící slunka východ. Tatranská Lesná. Nepřestáváme vzdychat nádherou, rezavé modříny, vůně, řeka, krotká liška u Reinerovy chaty a xxx vodopády. Za chvíli začíná sníh. Tempo skupiny přizpůsobujeme M., za chvíli se trhá J., máme podežření, že má nahoře rande :). Chci čekat, ale nejde mi to dlouho, vyrážím též vpřed. Míjím mámu horalku s asi pětiletou dcerkou a třináctikilovým batohem v podobě mladší ratolesti. Obdiv. Terén s směrem ke Zbojárně prudce stoupá, ale tahle paní vypadá, že ví, co a jak. Nemám sebou zas tak moc věcí a jen cyklistický spacák, ale i tak mi můj náklad stačí.

Všechno bude

Uf. Místo čtení do školy píšu.
Sem. Ne do školy.
Inu, lepší než se krmit nějakým mlsem, jako to dělám často, když mám potíž s něčím začít..
Jsem toho plná a musí to ven. Třeba pak půjde pracovat snáz.
(Naivka? :)
Otázka zní  KDY? (!!!)
Oběcně mám narozdíl od předešlých roků pevnou jistou, že TO přijde. Ano, heslo VŠECHNO BUDE není v posledních letech utěšováním, ale opravdovým připomenutím toho, že tzv. není třeba se bát o zítřek. A opravdu, všechno k tomu tak nějak spěje.
Necítím se jako tlustá obluda a mám se ráda bez ohledu na to, jestli snad někde něco přebývá. (Pozdrav Ondrovi, on už bude vědět.) Změna. A dokonce bez ohledu na to, jestli podávám dobré výkony ve srovnání s druhými. Změna. A taky vím, že moje hodnota není závislá na tom, kolik toho udělám pro druhé. Změna. No a taky jsem si (konečně?!) všimla, že to nejsem vždycky nebo většinou jen já, kdo se zakouká, ne-li hůř :)), a že jsem taky k zakoukání :). Nebojím se rozejít. Jsem svébytná, samostatná, mám své zájmy, snažím se jít za svými sny. Je mi ponejvíc dobře.
Občas je mi smutno. Nejhorší je to nad učením, když jsem sama doma a nejde být jinde. Večery, víkendy.. Zvláštní prostor pro jiný sebenáhled.
No a včera, byla jsem za Katkou a Milanem a dětmi. A bylo to děsně fajn! U nich je vždycky cítit tak hezká rodinná atmosféra, pohoda, otevřená komunikace, něha, ...!
 Prostor, jaký bych jednou chtěla tvořit i já.
Uvědomila jsem si, jak moc je to pro mě důležité.
A zaplavilo mě podivně husté smutno, asi jako mlha. Asi, že zatím k ničemu takovému nesměřuju, ani zdaleka. Protože.. (?)
( Se ještě bojím jít do vztahu, který mi nepřijde ze současné pespektivy uplně ideální? Mám se pořád nedostatečně ráda? Jsem vybíravá koza? Nebo cítím, co potřebuju, a čekám na to?)
Whatever ...
VŠECHNO BUDE a jde se makat!