Dává smysl nedojíždět. Dává smysl nepracovat o samotě. Nakonec i nebydlet o samotě.
Ulevilo se mi.
Ale taky se mi stýská. Moc.. Otevřít dveře a cítit les, vidět hvězdy, cítit křoupání sněhu pod nohama cestou pro dřevo, slyšet ticho, dostávat darem živé obrazy srnek, dravců, ježků, tisíců květů, stromů padlých po bouřce přes cestu. Tolik krásy nemůže nikdy nikdo vymyslet! Koukat do krajiny z koňského hřbetu. Koupat se v noci v rybníce. Jezdit do obchodu na kole. Koukat do ohně - dlouho. Stýská se mi. Mít své místo. A spousty svých malých míst v přírodě v okolí. Mít domov. A sousedy, kteří i když jsou fyzicky kilometry daleko, tak lidsky jsou blízko, a je úplně jedno, jestli mají výšku, střední nebo základku..
P. umí být krásná a máme spolu dohodu, že budujeme hezký vztah. Ale je nepochopitelně nepotřebně veliká, anonymní a drahá. Po několika měsících se tu cítím pořád jako na delším výletě.
