Jsem sladký, černý a bez...

Jupí sirup z černého bezu od Kofoly.

Ale protože není bez jako bez:), bezovku od Pam. hned tak něco nepřekoná..

bez nadpisu

Období plné přemýšlení, objevů, posunů, inspirace a změn.. Radostných i méně. Stojí za to ho žít a ne popisovat.
Tak snad chápete.

Klaus podepsal "Lisabon" v Brně

aneb povedený happening brněnských studentů :))!

Lisabon a "vladce nas, slunce nase jasne"

Vojtech Cepl v druhe casti dnesnich Otazek V.M. Pan Pravnik! Takovych by bylo treba vice.
A minimalni povinne pravni vzdelani pro zastupce obou komor snemovny.

Potkala jsem kouzelnou babičku

Dnes. V supermarketu.
Asi o dvě hlavy menší než já, v kostnatých suchých rukou košík s uzeninou. Drobná, se zvláštními kostičkovatými vráskami mezi očními oblouky a smavýma očima.
Nemohla najít Vanish, a tak mě poprosila, zda bych jí nepomohla.
Trochu jsem jí podezřívala, že prací prostředek byl jen záminkou k zapředení hovoru, protože mi záhy začla zeširoka vyprávět..
Byla bych se bývala slušně rozloučila, ale pak jsem zhodnotila, že je neděle, nespěchám, a že tedy babičce věnuji čas a pozornost.
Ona povídala a povídala a já poslouchala. Zvěděla jsem o její životní cestě dost na to, abych se v porovnání s jejím veselým a pokorným přístupem mohla zastydět za nihilistické výrony na mysli...
Toho bych se nenadála, že se mezi regály budu nahlas řehtat s devadesátiletou(!) stařenkou.
Kouzelná babička se mi za tu chvíli naslouchání neocenitelně odměnila. Na rozloučenou mi ještě dala pár rad do života a zmizela.
(V oddělení suchých polotovarů. :)

Právní

Zostuzena nevědomostí o víkendu jsem si řekla, že takhle důležitou věc by teda "právník" měl vědět. A tak jsem chvíli hledala a dospěla k závěru:
Nahatí si můžete chodit docela nepostižitelně.
V ASPI jsem "vygooglila" Nahý Ujezdec, nahé věteve a nahou nukleovou kyselinu.
(Leda by to ještě upravovala nějaká obecní vyhláška,... ale pochybuju.)

/Takže odvolávám, co tu trdím... Přestupkový zákon, děti. A Ondra má za 1 z práva./

...

Jó, a tahle od Trabandů se mi teď taky nějak pořád vrací. Hlavně třetí sloka..

Někdy před sto lety se můj dědek narodil
A celej dlouhej život se na poli lopotil
Jaro, léto, podzim, dřina - neznal, co je dovolená
Tři košile, sedm dětí, dvoje boty, jedna žena


Jdou, jdou, jdou mraky oblohou jdou
Jdou, jdou, jdou a nikam nedojdou


Fotr přišel do města, do fabriky
Kde motal dráty, vrtal díry, tahal hřebíky
Po šichtě na pivo, v neděli na fotbal
Nekonečně blbej televizní seriál

Jdou, jdou, jdou mraky oblohou jdou
Jdou, jdou, jdou a nikam nedojdou

Já sedím v teple na prdeli ve svý kanceláři
Moje práce informace, data v kalendáři
Já vyštudoval všechny školy s dobrým prospěchem
A stejně nevím, co tu dělám a kdo vlastně jsem

Jdou, jdou, jdou mraky oblohou jdou
Jdou, jdou, jdou a nikam nedojdou

Nechci bejt jako ve větru strom
Kterej se skácí, když udeří hrom..

Into the Wild

Stálo by za to ho vidět na velkém plátně. Spousta záběrů je vskutku dechberoucí. Zřejmě se dostane pod kůži každému, kdo není pohřben konzumem, přemýšlí o společnosti a hledá zdroje nových sil v přírodě.

Je to už pár dní zpátky, co jsem ho viděla a řeknu vám, zasáhl mě hluboce. Pořád se mi některé obrazy vrací.. Kolik jen jsem měla porozumění pro ne/obyčejného hrdinu, jenž toužil po absolutní svobodě v aljašské divočině. Dost možná, že ta míra identifikace souvisí s tím, že i já jsem na prahu volby co dál s životem po škole a beru to hodně poctivě..

Doporučuji! Vědoma si subjektivity náhledu. (Ale může být vlastně doporučení z podstaty věci samé jiné povahy:)?

Arbo.

Do arboreta mě v pá. vytáhla Po. A bylo to úža.

Vřele dopo. nejlíp dopo.

(na foto. os.favorit hlaváček jarní)

Jarní

Zase jsem byla v antikvariátě, opět nenašla to, co jsem chtěla, ale bylo tam krásně... Vonělo to neodolatelně knižně, pán měl na pultu ve staré sklenici od mléka žlutou gerberu a zpoza závěsu se linul klasický koncert. Oproti uspěchanému městu klid, jiný svět sám pro sebe a jeho návštěvníky. Je tak trochu kouzelný, ten krám. Každý, kdo se tam zastaví a naladí se na jeho vlnu klidu, má pak po zbytek dne dobrou náladu a je nadán vnímat krásné věci...

V té samé cukrárně jsem koukala, co bych a pak jsem zjistila, že vlastně nemám na sladké vůbec chuť. Je to taková komunistická babička, podle kabátku i podšívky, ale kafe na stojáka tu stojí krásných 10Kč!

V obuvi se na mě smály jemně bleděmodré punčocháče s proužkem. Asi si budu muset pořídit nějakou dubnovou sukni. A vlastně asi i botky, aby mi ty punčocháče měly k čemu ladit. (Blesková pochybnost: marnivost(!), ale byla brzy ta tam.) Ách to jaro..

Na Pekandě, kousek nad Annou, měli v jednom květinářství narcisky za pět a v druhém gerbery po deseti. Počítala jsem, komu všemu bych mohla udělat radost, kdyby nebylo nasnadě, že by při všem dalším počínání uvadly. Ale i tak mě jejich dostupnost potěšila.

Na koniklecích na Kamenném vrchu jsem byla poprvé. Pro Brňáka skoro ostuda... Proti sluníčku vypadaly ještě úchvatněji. Chlupaťoučkost jim při něm vykouzlila stříbrnou auru. Kešku v lese jsme nenašli, zato byly o mnohem lepší sasanky.

Okrašlovací spolek katedry enviromentálních studií FSS mě zaujal nejen svým názvem, ale i zpracováním Muže, jenž sázel stromy, co by loutkové stínohry. Tváří známých bylo ku potkání překvapivě víc než dosti, a že to byla setkání příjemná.
V hledišti druhá dějová linie, zrovinka vedle mě se ti dva rozhodli dát světu najevo, že už nejsou kamarád a kamarádka, ale milý a milá, a když se opět rozsvítilo, svítili i oni - radostí, drželi se za ruce a já měla taky radost. Tak nevím, jestli jsem se dojala víc nad nimi nebo nad příběhem :).

Před ústavním soudem jsou javory napučené do květu a pod lampou připomínají miniatury závěsů na křišťálových lustrech, jen v zelené. Obdivně jsme nad tím jevem vzdychly ve třech a bylo to prima, vzdychat ve třech, neb pro tyhle šperky přírody nemá oči hned tak někdo.

Během toho, co se tramvaj drkotala směr sídliště jsem zatoužila aspoň na čas bydlet v chaloupce s policí starých dobrých knih, vařit na kamnech, mýt se pod konví, obdivovat přírodní květinářství a třídit žaludy...

Jaró!

Zbojnická uspávanka

Půjčila jsem si ponejprv a ko-ne-čně Ronju, dceru loupežníka, od A.Lindgren a každý večer se ocitám daleko daleko na severu v Mattisově lese a dávám si pozor před větrnicemi, na to, abych nespadla do Pekelné tlamy a vůbec na všechno, co je nebezpečné, a cvičím se v nebojácnosti.

"Měla si dávat pozor, aby nespadla do řeky, řekl Mattis. A tak skákala s rozkoší po kluzkých kamenech na břehu řeky, kde voda nejvíc bouřila. Nemohla si přece dávat pozor někde daleko v lese, aby nespadla do řeky. Aby to mělo nějaký smysl, muselo to být u peřejí a nikde jinde. Aby se dostala k peřejím, musela slézat z Mattisovy hory, která se tu prudce svažovala k řece. A tak se zároveň mohla cvičit v nebojácnosti. Napoprvé to bylo težké, to se bála tak, že musela zavřít oči. Ale pomalu jí přibývalo odvahy a brzy poznala, kde jsou trhliny, kam si může stoupnout a kde se pevně zachytit prsty, aby pozpátku nespadla do proudu.
To mám ale štěstí, že jsem našla místo, kde si můžu dávat pozor, abych nespadla do peřejí, a přitom se cvičit, abych neměla strach..."

Žasnu nad jednoduchostí a láskyplností toho vyprávění. Zatěším se i několikrát za den, jak se k tomu účelu zavrtám do peřiny.

Mezi zdmi

Francouzský snímek ze školského prostředí. Jakoby dokument, ale přece hraný. Neretušovaná realita. Vztahy mezi žáky a učitelem. Nostalgie prosté. Místy až drsné, ale přece lidské. Zaujme snad všechny, co přemýšlejí o roli výchovy. Nečekejte klasiku, oddychovku, ani postmodernistickou (pseudo)intelektuální jízdu, prostě realita.

Jiný. A dobrý.

(ČSFD)

DP

Hotovo! Odevzdáno. Uff...
A já jsem taky hotová.
Děkuju za podporu všem dobrým duším! Bez patosu.
Hrábla jsem si, fyz. i psych. Asi fakt nejsem takový drsňák, za kterého se bůhvíproč mám.
Stihla jsem to, zřejmě na úrovni i v čase odpovídajícím naší fakultě. Ale sama nejsem vůbec spokojená. Prostě ne. Kvalita úměrná předem vymezenému jeden a půl měsíci, což je na věc, která vás nečekaně baví sprostě málo. Je to halt o prioritách...

A přínos?
Vědecký žádný. Osobní nečekaný.
Probudilo to ve mně hlad po poznání. Co hlad? Přímo chtíč. Potřebovala bych přečíst ještě tohle a támhleto a tamto. V knihovně jsem jak děcko, co vidí kolotoč a chce se povozit na všech příšerách. To je vám tak úžasný pocit, když člověk dělá na něčem, co ho baví, co mu dává smysl. Nadruhou stranu je tenhle zápal, u mě spojený se světa "spasováním", neskutečně vyčepávající. Zjištění, že badatelskou činnost podobné intenzity bych musela doplnit půl-úvazkem kydání hnoje nebo jiné čistě fyzické aktivity, kde výsledky vidno rychle.
Poznala jsem radost z empirie i racia, ale pak zas byla zklamaná, že čistě touto cestou to taky nepůjde. Je halt to "spasování" náročné.., a když se do toho plete ten zatracený lidský faktor, věda si na vědu jen hraje. (A vůbec se divím, že věda sebe sama ještě nepopřela...ať žije noetika..)
O osobním rozvoji jsem toho nepřečetla tolik, ale zase jsem to brala hodně poctivě. A tak jsem místo kýžených výstupů do práce řešila osobní poslání (což je podle všeho základ štěstí a spokojenosti každé myslící bytosti) a to bylo asi nejvíc nejvyčerpávajícnější, neb jsem to nemohla pustit ze zřetele s vypnutím PC a stejně furt nevím.


A na co jsem tedy přišla? Že je to všechno o výchově. A že existuje něco, čemu se říká axiologizace, což je snaha o výchovu správných a žádoucích hodnotových orientací. Tak to mě teď zajímá. A zároveň trápí.

Asi bych potřebovala, aby mě od toho spasování někdo spasil nebo mě to spase.

Nesnesitelná lehkost..

Kdo jsem a proč?
...
...
...
Kdo jsem, vymezují ony..
...
...
Zdá se, že bez nich nejsem nic...
...
...
Bez nich by mi nebylo dopřáno mluvit, myslet, rozvíjet se.
Robinson beze jména a minulosti, bezchybně fungující shluk buněk, tkání...

Vztahy.
Nebylo by díky komu, kvůli komu, nebylo by proč.

Budu se snažit.

Aplikovaná estetika (zaostřeno na muže)

Kampaň pod názvem: "I skautka je žena a chce se tak cítit" za úpravu střihu i celkového vzhledu dámské skautské košile, jejíž těžiště se postupem času přesunulo k prosazování femininějšího způsobu odívání skautek celkově, bychom vzhledem k nepopiratelným positivním změnám mohly pozvolna uzavřít.

Ovšem. Jako žena, jež trvá na rovnoprávnosti mezi pohlavími nemohu nechat bez povšimnutí "naše" muže.
Inu, v prvé řadě by to chtělo BARVY, pánové!
Barvy, které vás projasní, barvy jako věčné sbohem reziduím z ostýchavé puberty.
Barvy!
Černým, šedým, béžovým a dalším nijakým barvám odzvonilo! Sepraná tmavě modrá, zelená a khaki možná jako tradiční arzenál kurzovních triček, ale jinak..?

(Původně to neměla být reklama na JUN, ale právě mi napadlo, že i tam, byste si nějaké pěkně barevné tričko, nejlépe v kombinaci či s chytrým zajímavým potiskem mohli pořídit.)

Z průzkumů agentury 'Sten' pak vyplývá, že 'barevní' muži jsou ve více procentech případů zadaní nebo jsou považováni za atraktivní a vyrovnané. Oproti tomu u 'šedých' mužů bylo zjištěno, že působí nejistě a méně zdravě. Když nezaujme obal, zřídka dochází k průzkumu jádra.
Barvy očím lahodí. A když nevíte, jak to poladit, nechte si poradit.

Ehm... aneb k o odhalování

Poslední dobou je populární debata o míře odhalování soukromí na internetu, resp. sociálních sítích a s ním spojených rizicích. Vnímám to jako podnětné téma pro práci každého, kdo se zabývá výchovou.

(pozn. dnes 26.3. jsem narazila na zajímavý dokument ilustrující tento fenomén v USA, kde MySpace a Facebook apod. už nějakou chvíli frčí a až mi běhal mráz po zádech, brr..)

Na to konto se mi učaroval článek Štěpána Hájka o možnostech facebooku pro seniory.

A když si tak po sobě čtu ty poslední příspěvky, začínám být paranoidní jako V. s Picasou :) a říkám si, kdo to na mě asi vyhrabe, až budu za těch sedmnáct let kandidovat ;).

Volný proud

Dnes jsem si udělala radost 2l jablečného juice, obědem u P. a krátkou návštěvou antikvariátu, i když neměli to, co jsem hledala.
Od paní v knihařství jsem se nechala přesvědčit, že na diplomku se hodí přeci jen nějaká tlumenější barva. Když mě se ta listová zeleň tolik líbila! Anebo oranžová. A tak nevím, zda jsem udělala dobře, zda tam nemám ještě zavolat...
Griliášová trubička do ubrousku měla být taky pro radost, ale to uvnitř, co vypadalo jako šlehačka byl velmi nedobrý krém, takže jsem ho vzdor vzoru dětem na zastávce vypreparovala do koše.
Cestou jsem přemýšlela, co mi tak neskutečně iritovalo na hrdince Poppy ve filmu Happy-Go-Lucky.
Na našem ošklivém sídlišti jsem pozorovala chvíli dokonale poladěnou slečnu na umělohmotových jehlách se zaručeně značkovou kabelkou a napadlo mě, na co si tu vlastně všichni hrajem.
Kdybyste někdo potřebovali pomoct z deprese, tak se ozvěte, zjistila jsem, že pro mě je to skvělá terapie, pomáhat někomu, komu je hůř.
Už mi z toho sezení tady hrabinká.
Chtěla bych ujet někam daleko nebo aspoň vylézt na pivovarský komín.
A nezakončím positivně, protože by to bylo málo beatnické...

Vzpomínka na zabijačku

"... a to už jsem míchačkou kverlala krev, aby se nesrazila, pak i druhou rukou, oběma rukama současně jsem tepala do kouřící krásné krve, pan Myclík s pomocníkem, kočím panem Martinem, navalili prase do necek a lili na ně vřelou vodu ze džberů, a já jsem si musela vyhrnout rukávy a rozpřaženýma prstama protřepávat chladnoucí krev.
...
Nastavila jsem džber a vyvalil se tam celý krásný pajšl, ta symfonie mokrých barev a tvarů, nic mne neuvádělo tak v nadšení jako světle červené vepřové plíce, krásně vzduté jak mechová guma, nic není tak vášnivé v barvě jako tmavohnědá barva jater, zdobená smaragdem žluče, jak mračna před bouří, jak něžné beránky, zrovna tak se táhne podle střev hrudkovité plsní sádlo, žluté jak rozkapaná svíce, jak včelí vosk. I ten hrtan je sestavený z modrých a světle červených kroužků jako trubice barevného vysavače. A když jsme vyvalili tu krásu na vál, pan Myclík vzal nůž, nabrousil si vocílku a pak odřezával tu kousek ještě teplého masíčka, tu kousky jater, tu celou ledvinku a půl sleziny, a já jsem nastavila veliký kastrol s osmaženou cibulkou a zastrčila ty kousky prasete do trouby, když napřed jsem to pečlivě osolila a opepřila, aby zabíjačkový guláš byl k poledni.
...
Pan Myclík byl jediný řezník, kterému jsem musela koření zalít vřelou vodou, protože, jak říkal, a já jsem to velice hmatově chápala, nastává vetší rozptyl a jemnost těch vůní, a pak přidal máčenou buchtu a znovu vše promísil mocnými dlaněmi a prsty protřepal a promíchal, pak stáhl z obou dlaní prejt, hrábl do něj, ochutnal, díval se do stropu a byl té chvíle krásný jako básník, hleděl do stropu ve vytržení a opakoval si: pepř, sůl, zázvor, dymián, buchta, česnek, když si přeříkal tu řeznickou střelnou modlitbičku, hrábl do prejtu a nabídl mi, na prst jsem si vzala do úst a chutnala, dívala jsem se také do stropu a očima plnýma vepřového vytržení jsem rozvírala a na jazyku chutnala paví chvost všech těch vůní, a pak jsem přikývla, že jako panímáma schvaluji chuťový rejstřík a nic nebrání tomu, aby se začaly dělat jaternice."

V pauze

Tak jsem byla venku zkontrolovat jaro a řeknu vám, jen tři nesměle vyhlížející jaterníky... Včera u řeky byly i sněženky. Jo, je to halt víc na jihu :). Tož jsem si kousek toho jara, co ještě není, přinesla z květinářství.

Malé radosti...

O správných rozhodnutích

Udělali jste někdy rozhodnutí, které bylo správné, to nejsprávnější možné, které s sebou ale neslo, že jste přišli o něco krásného a pohltil vás čirý smutek?

Trochu jako scéna z romantického filmu,že. (Představuju si nějaký z těch chytřejších, ale na tom až tak nesejde.) Jak já jim vždycky fandila! Hrdinně se vzdali svého blaha ve prospěch pravdy, ve prospěch štěstí toho druhého i štěstí svého, jež v té hrdinné chvíli bylo nedohledné, pokud vůbec nějaké.
Vždycky jsem jim fandila, ale nedokázala jsem se plně vžít do slzavých rozpoložení, která nadcházela. Možná proto, že nejpozději za hodinu čtyřicet následoval happy ende, možná proto, že v životě to přece chodí jinak než ve filmu...

Život je romantický film. Ale dá dost práce být hrdinou a ne poserou.

NO NO, no no NO NO, no no NO NO, no NO tech-no li-mit..

Humor okolností mého bytí zdá býti v posledním týdnu poměrně sarkastickým.
A když ony takhle, tak já taky tak, řekl si ve mně polospící recesista. Organizuju si tedy pro sebe ode dneška spontánní zábavu.. Hra na to, co chci a nechci. Učím se říkat ne.

Styl ponechám laskavý stejně jako smýšlení. Jen, budu myslet víc na sebe. Vypadá to sice dobře, když se snažím vždy vyjít vstříc, ale...

..chci se naučit rozeznávat osobní priority a to, co opravdu chci
..nechci hrát dál sebeubohou hru o přízeň pod tíhou ústupků.

Dnes jsem vítěz. A podle hesla miluj bližního svého jako sebe samého to vypadá na výhru i pro okolí.

Today's mood

Raindrops keep fallin on my head
And just like the guy whose feet are too big for his bed
Nothin seems to fit
Those raindrops are fallin on my head, they keep fallin

But theres one thing I know
The blues they send to meet me wont defeat me
It wont be long till happiness steps up to greet me

Žiju

Ano, je to tak. A v sítích virtuálních jsem trávila času pramalinko. Za což se chválím. Realita je dost výživná sama o sobě...
Zjistila, jsem, že i ti, co jsou daleko, můžou být blízko, když se chce. Čas strávený spolu nemůže nahradit žádné telepřibližovadlo. (A Bystrc ani Brno nejsou vůbec tak daleko, jak jsem si myslela, tak vám to chci taky říct.)

Inu, a co že dělám? Nebude to znít poeticky, ale což. Přibližně od Nového roku sedím od rána do večera na zadku tady na téhle židli nebo tam na té své ve studovně mezi spolutrpiteli. V lednu a únoru jsem do sebe soukala zákony. V únoru a březnu jsem schizofrenní: badatel, čtenář, spisovatel, hledač světové pravdy, spasitel, pochybovač a znovu spisovatel, prostě student, co chce v minimu času sesmolit diplomku s tématem neempirickým, za kterou by se nemusel stydět úplně moc. Písmenka přibývají zatraceně pomalu... No, ale když to stihnu, budu do sebe v dubnu a květnu tlačit zasejíc zákony. Kdo zná můj postoj k právu, ví, že to nejsou uplně radostné vyhlídky, ha-ú. Ale kdo mě zná víc, nepochybuje, že si i na větším srabu vždycky dokážu najít pozitivní stránky.

Má velká love nature se letos ukázala ve všech bílých krásách. Zkoulovaná, promočená, zasypaná, utahaná, s puchýřem na patě, ale šťastná jako už dlouho ne jsem žasla a žasla a když to jen šlo, byla jsem venku v kopcích.

A zároveň to byl to čas, kdy jsem si připadala jako princezna. Opravdová.

Mírná radost nad školskými zákony

§ 76 zákona o vysokých školách

Tvůrčí volno

(1) Akademickému pracovníku vysoké školy se na jeho žádost poskytne tvůrčí volno v délce šesti měsíců jedenkrát za sedm let, nebrání-li tomu závažné okolnosti týkající se plnění vzdělávacích úkolů vysoké školy.

(2) Po dobu tvůrčího volna náleží akademickému pracovníku mzda.

Pěkné, až na ty závažné okolnosti. Aneb money, money, money...
.........

§ 5 zákona o pedagogických pracovnících

Předpoklady pro výkon funkce ředitele školy

(1) Ředitelem školy může být fyzická osoba, která splňuje předpoklady podle § 3 a získala praxi spočívající ve výkonu přímé pedagogické činnosti nebo v činnosti, pro kterou jsou potřebné znalosti stejného nebo obdobného zaměření, nebo v řídící činnosti nebo v činnosti ve výzkumu a vývoji v délce...

Uf, to se mi ulevilo. Doufám, že si toho na krajích resp. obcích též nevšimli až teď.

.........

§ 58 zákona o vysokých školách

(4) Studuje-li absolvent bakalářského nebo magisterského studijního programu v dalším bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každý další započatý jeden rok studia nejvýše základ podle odstavce 2; to neplatí, studuje-li absolvent bakalářského studijního programu v navazujícím magisterském studijním programu či jde-li o souběh řádných studijních programů nepřesahující standardní dobu studia programu jednoho...

Základ pro rok 2008 byl necelé 3000, juch! Tož, ale dala bych i víc. Aby bylo na tvůrčí volno ;). A nejen. Uvidíme, co přinese reforma. Prý se v listopadu můžeme těšit na paragrafované znění navrhovaného zákona.