středa 22. listopadu 2017

V úterý

V úterý nádherně sněžilo.
Zvolna. Jakoby nesměle.
A uvnitř teplo a útulno.
Listopad a únor musí být.
Aby mohlo přijít jaro.
Naděje a radost.


pátek 17. listopadu 2017

Zima

Jsem unavená... Příští zimu v Ch. sama nezvládnu...

středa 1. listopadu 2017

Králík

Jsem tu tento týden jak králík v pelíšku a nic mi neschází.
Králík je sice moc unavený z toho všeho cestování, ale je ve svém údolí šťastný.

úterý 3. října 2017

neděle 1. října 2017

V kotlíku bublá čaj, kamna hřejí

Dneska to bude hlubokomyslné:

Nemudruj, Denisko, o životě, když je ti zima a máš hlad.

PS: A zatop si vždy (!), když večer přicházíš. I když už je pozdě. I když hned ráno zase jedeš. Pěstuješ tak úctu k sobě, vztah k místu, kde žiješ, k podzimu...


čtvrtek 28. září 2017

Hra na vděčnost

Dva roky ve vlaku.. Vzpomínám si, jak jsem se nádhery za jeho okny nemohla zpočátku nabažit. Teď není těžké brát ji jako samozřejmost, dannost. Někdy mě ty pŕesuny vyčerpávají.

Rok v Ch. Krásný a náročný. Obojí intenzivně.
Vzpomínám si na své počáteční nadšení..:). Dnes mě čeká první podzimní cesta od vlaku po tmě a vystydlá a prázdná chaloupka.

Přála bych si umět být vděčná. Opravdicky. Po roce, po dvou, pořád. Za to krásné, co je. Umět se na to podívat jako poprvé. Znovu a znovu. Jako žasnoucí dítě. A jako skutečně dospělý člověk. Takový, který neodkládá staré 'hračky', když ho přestanou bavit, a který nehledá novou krásu jinde.

Tak za to prosím.

neděle 3. září 2017

Radovan

Ráno jsem o té ztrátě vyprávěla ve sboru. Že mi tu schází, i když jsme se hned na začátku domluvili, že často odjíždím a že budeme mít tzv. volný vztah. A navečer jsem ho potkala.
Radovana! Po půl roce?!
Nebylo mi ten den zrovna hej a k večeru jsem se potřebovala provětrat. Vyrazila jsem révovou uličkou směrem ke křížku.

Zpočátku byl plachý, ale pak mě poznal. Místo nabídnutých granulí se chtěl mazlit. Pocta.
A přivedl s sebou kotě. Nebo spíš koťátenko. Rozněžnilo by i nejzatvrzelejšího drsňáka. Trochu mourovaté, tlapičky bílé. Drobounké po něm. Teda po ní, protože Radovan je kočička, i když je Radovan. (Skauti mají pochopení :).
Kotě bylo o poznání bázlivější. A i když si Radovan sedla vedle mě, volala na ně a říkala mu, hele, malej, téhle se nemusíš bát, ta je v pohodě, tak kotě udělalo vždycky dva kroky vpřed a pak hned zase dva vzad. A tak se to opakovalo vlastně docela dlouho. Bylo to poutavější než 1000 televizních pořadů dohromady, až se rozhodlo zmizet pod vraty sousedovy nepoužívané dílny.
Tak jsme tam s Radovanem ještě chvíli seděli než zmizel taky.

Žije. A byli jsme zase sví, i když jen na chvíli..
Měla jsem z těch okamžiků obrovskou radost.

Plakat dojetím nad setkáním s němou tváří?
Nakonec, proč ne.

Možná to nebylo jen dojetí nad setkáním s Radovanem, ale i dojetí nad tím, že i když zrovna není "ejaja hopsasa" dostávám tyhle Boží dárky, jakoby by tím mělo být řečeno: děvčátko smutný upřemýšlený, kočko brněnská, všechno je tak, jak má; i když tomu nerozumíš (o Radovana ses taky strachovala a vidíš); tak mi důvěřuj.