pondělí 22. května 2017

Kosila jsem.

Poprvé.
Protože se dvoreček a okolí po dvou týdnech proměnili v prales.

Těšilo mě, že to šlo celkem samo.
Jen. Jak tak na to koukám, výsledek je podobný tomu, jako když jsem se ve 2. třídě poprvé sama ostříhala (smutný emotikon). Otírám pot. Beru do rukou hrábě. Vidím 'před sebou' těch spoustu dalších 'drobností', které by to tu chtělo...

Kdybych se tak teď na chvičku mohla opřít o hluboký hlas, který by mi řekl, že to nevadí a objal mě. A pak bych měla chuť to zkusit znova a těšila bych se, že to bude pěkné pro nás oba.

Njn.. Je to tu prostě pro dva.. Nejen v zimě.


neděle 21. května 2017

Hra na vděčnost

Nikdy jsem nebyla tak vděčná za jaro..
Vlastně jsem nikdy nebyla tak vděčná.
Jako bych myslela, že na některé věci mám v životě nárok...

Těším se. 
Na život.
Bez nároků a očekávání to je radost za radostí. Milost za milostī.. 
Ejaja hopsasa. 
Jak by řekl Ijáček.


sobota 29. dubna 2017

Chytálky

V Ch. mají lidi buď Boha nebo flašku..

pondělí 17. dubna 2017

Život je jako autostop

Miluju autostop.
Občas skrze něj ověřuju, že svět funguje, jak má. Vždycky, když se pro něj rozhodnu, dostanu se tam, kam potřebuju. Nikoli vždy tam, kam chci.
   
Na začátku je potřeba pár důležitých věcí rozmyslet a zařídit se podle nich. Ale jeho krása spočívá v tom, že pak už je to jízda, intuice, flow, změna, dobrodružství, .. Ke komu ano a ke komu ne, nelpět na původním plánu a improvizovat. Nechat se pozvat na čaj od průvodce pouští nebo strávit báječný večer s novými přáteli a přespat u nich. Přijmout, že se o vás chce někdo postarat a nechat se zavézt dál než měl řidič původně v plánu. Jindy si trvat na tom, kde přesně vystoupit.  
Nelpět na původním plánu. A ono to vždycky nějak půjde. Jen někdy je třeba výrazně víc trpělivosti....

A hlavně, je potřeba tomu věřit.
Jestli chcete stopovat, tak tu víru si nesmíte nikdy(!) nechat vzít, i když někde zůstanete trčet. A komu se to nestalo, že. A to třeba i na dlouho.

Život je jako autostop.

...
...
...
..
.
.
.
..
...
...
...

Nedostáváme to, co chceme, dostáváme to, co potřebujeme.

Volně podle paní Elizabeth Kübler-Ross z knihy Světlo na konci tunelu.

 E.K-R. byla americká psychiatryně, která věnovala svůj život práci s terminálně nemocnými pacienty. Všichni studenti psychologických oborů se učí jí definovaná stádia umírání resp. truchlení resp. obtížných životních situací. Ve své době (zemřela v roce 2004) prolomila tabu a otevřela diskusi o smrti.
Pro mě tedy spíš diskusi o životě.




pondělí 3. dubna 2017

Nenechám si všechno líbit. Tak.

'Copak si člověk musí nechat všechno líbit i od sebe sama? Nemůže se stát silnějším než je jeho vlastní strach?'
E.Frankl

čtvrtek 30. března 2017

Bez názvu

Zatímco chodím po Brně a vybírám mezi hospodami místo, kde se potkáme,
Adam umírá.

Nejde tomu rozumět.


pondělí 20. března 2017

V polední pauze II

Když to tu nemám komu říct...

Ale jsem tak spokojený a vděčný člověk, že se to těžko líčí.

Žádný pohybový, čokoládový či jiný endofinový nebo amfetaminový doping.
Žádné životní novinky.

Snad jen, že mi došel poslední čistý hrnec a čisté ponožky, na stole už dva týdny rozestrouhané mýdlo na novou várku pracího slizu, slunce posvítilo na nové pavučiny, umyvadlo ztratilo bělostný odstín, atd. atp.
A mě to nechává v blahém klidu.

Asi se učím mít se se sebou hezky.
Halelůja! Jakože fakt.