V polední pauze

Je nádherně.
Azuro. Ráno se do těch pár bílých obláčků propisoval odraz sluníčka a byly do oranžova.
Od rána mráz, tak jak to má být, když leží sníh.
A při cestě pro dřevo to tak hezky povrzává. (Mimochodem ťamanská imitace pantoflí Crocks je pro přebíhání dvorku za jakéhokoli počasí jako dělaná.)

Konečně je tu, vevnitř, k 19´C. Ono taky, když bylo v noci -10´C není se co divit, že to topení tvá déle než obvykle. A to už je na bytí bez mikiny. A na a ochlazovací pobyt přede dveřmi s kontrolou konzistence sněhu.
Hlásím, že jak slunce svítí, teplota stoupla a jdou dělat naprosto bezvadně koule.
Tak se cvičím v míření na dveře dílny.

A večer pojedu na workshop do Tišnova na běžkách. Juch.

Tak já se tu pěkně mám!

Edit:
Běžkocesta do Tišnova byla napůl noční orientační běh. První polovinu trasy jsem šla poprvé. Mapy.cz v telefonu zamrzly.
V Loučkách evidentně zapomněli postavit most v místě, kde jsem potřebovala překročit řeku.
Přijela jsem o "něco" později. Za to až na náměstí.

Jak se tak pozoruju, začínám si dobrovolně vyrábět nová dobrodružství.
Asi se mi vrací síly.

Na sněžnicích do "kostela" a když vás pozve na večeři cizí člověk

Musím to začít všechno psát. Dějou se tu někdy téměř neuvěřitelné věci.

Napadl sníh. V neděli ráno jsem vyběhla Juliánovi naproti na sněžnicích. Ano, do shromáždění jsem teda takhle ještě nikdy nešla. Jenže, srnčí stezka klouže a už odmítám klouzat a nespat z namožených úponů. Smáli jsme se tomu mému výjevu oba. Na batohu ještě připnutou lopatu, protože z Kalů je to pořád z kopce. Proto jsem původně chtěla na běžkách. Pak jsem se nemohla rozhodnout a ukončila jsem to úvahou, jak by se do toho autíčka věšly běžky a čtyři lidé. V Tišnově jsem stejně zjistila, že jsem si v tom raním letu zapomněla vytáhnout běžkařské boty z batohu.

V Kalech jsme měli báječný čas. Dodatečně jsme oslavili Růženčiny narozeniny. Povídali jsme si, radovali se, jak je o nás hezky postaráno a modlili jsme se spolu. Vybavená dostatečným množstvím cukroví a buchet jsem byla vyprovozena k místu, kde se otevírají nejhezčí výhledy široko daleko.
Zrovna zapadalo slunce. Dech se tajil.
Taky proto, že mrzlo až praštělo.
Nasadila jsem Yetiboty prototyp TSL 226, cupitala polem nepolem směr Loučky a kochala se.

Životospráva toho dne byla tvořena pouze dvěma pevnými složkami. Cukrovím a pizzou, snídat jsem nestihla. Věděla jsem, že mě doma nečeká ale vůbec nic k jídlu. Rozhodla jsem se proto pro zastávku v Loučské hospodě.
Místní štamgasti odlepili oči od svých piv a karet a věnovali mému zjevu delší pozornost, než by mi bývalo milé. Když zjistili, že se pod tím sněhem, sněžnicemi, čepicí a dalšími zateplovacími svršky skrývá žena, ještě chvíli zírali a pak mi dali pokoj.
Polévka je jasná volba, pomyslela jsem si. Jenže pan číšník mě vyvedl z omylu. Prý už se nevaří. Ani hermelín. Upozornila jsem ho, že je mi to líto, protože asi umřu hladem a navíc smrtí přeslazením, ale že v tom případě budu muset podnik opustit. S tím jsme se rozloučili. Jenže se mi do té zimy, sotva jsem se odstrojila, nechtělo. Poprosila jsem aspoň o malé pivo a s jeho doručením zaplatila. Dopila jsem a že půjdu.
A teď to přijde.
Soukám se do peří a v tom přijde on, hrdina večera, na talíři teplou klobásu, chleba, hořčici. Že prý to je pro mě. Jeho pantatínek udí, byla to původně jeho večeře, ale přinesl ji pro mě. A nemám mít obavu, prý si udělá něco jiného.
S údivem děkuji. Nadšeně baštím. Je výborná. Skutečně mě zachránil. Chci platit. Ale on nechce, je to dárek.
Štamgasti zírají.
Myslím, že jsem se ten večer na chvíli upřímně zamilovala.
Muž přinášející teplou večeři hladové ženě. Láska prochází žaludkem.

Zbytek cesty do Ch. se směju, koukám do stromů a na hvězdy, poslouchám, jak to křupe, a je mi tak hezky, že si zapomenu rozsvítit čelovku.