V úterý

V úterý nádherně sněžilo.
Zvolna. Jakoby nesměle.
A uvnitř teplo a útulno.
Listopad a únor musí být.
Aby mohlo přijít jaro.
Naděje a radost.

Zima

Jsem unavená... Příští zimu v Ch. sama nezvládnu...

Králík

Jsem tu tento týden jak králík v pelíšku a nic mi neschází.

Králík je sice moc unavený z toho všeho cestování, ale je ve svém údolí šťastný.

Tak!

V kotlíku bublá čaj, kamna hřejí

Dneska to bude hlubokomyslné:

Nemudruj, Denisko, o životě, když je ti zima a máš hlad.

PS: A zatop si vždy (!), když večer přicházíš. I když už je pozdě. I když hned ráno zase jedeš. Pěstuješ tak úctu k sobě, vztah k místu, kde žiješ, k podzimu...

Hra na vděčnost

Dva roky ve vlaku.. Vzpomínám si, jak jsem se nádhery za jeho okny nemohla zpočátku nabažit. Teď není těžké brát ji jako samozřejmost, dannost. Někdy mě ty pŕesuny vyčerpávají.

Rok v Ch. Krásný a náročný. Obojí intenzivně.
Vzpomínám si na své počáteční nadšení..:). Dnes mě čeká první podzimní cesta od vlaku po tmě a vystydlá a prázdná chaloupka.

Přála bych si umět být vděčná. Opravdicky. Po roce, po dvou, pořád. Za to krásné, co je. Umět se na to podívat jako poprvé. Znovu a znovu. Jako žasnoucí dítě. A jako skutečně dospělý člověk. Takový, který neodkládá staré 'hračky', když ho přestanou bavit, a který nehledá novou krásu jinde.

Tak za to prosím.

Radovan

Ráno jsem o té ztrátě vyprávěla ve sboru. Že mi tu schází, i když jsme se hned na začátku domluvili, že často odjíždím a že budeme mít tzv. volný vztah. A navečer jsem ho potkala.
Radovana! Po půl roce?!
Nebylo mi ten den zrovna hej a k večeru jsem se potřebovala provětrat. Vyrazila jsem révovou uličkou směrem ke křížku.

Zpočátku byl plachý, ale pak mě poznal. Místo nabídnutých granulí se chtěl mazlit. Pocta.
A přivedl s sebou kotě. Nebo spíš koťátenko. Rozněžnilo by i nejzatvrzelejšího drsňáka. Trochu mourovaté, tlapičky bílé. Drobounké po něm. Teda po ní, protože Radovan je kočička, i když je Radovan. (Skauti mají pochopení :).
Kotě bylo o poznání bázlivější. A i když si Radovan sedla vedle mě, volala na ně a říkala mu, hele, malej, téhle se nemusíš bát, ta je v pohodě, tak kotě udělalo vždycky dva kroky vpřed a pak hned zase dva vzad. A tak se to opakovalo vlastně docela dlouho. Bylo to poutavější než 1000 televizních pořadů dohromady, až se rozhodlo zmizet pod vraty sousedovy nepoužívané dílny.
Tak jsme tam s Radovanem ještě chvíli seděli než zmizel taky.

Žije. A byli jsme zase sví, i když jen na chvíli..
Měla jsem z těch okamžiků obrovskou radost.

Plakat dojetím nad setkáním s němou tváří?
Nakonec, proč ne.

Možná to nebylo jen dojetí nad setkáním s Radovanem, ale i dojetí nad tím, že i když zrovna není "ejaja hopsasa" dostávám tyhle Boží dárky, jakoby by tím mělo být řečeno: děvčátko smutný upřemýšlený, kočko brněnská, všechno je tak, jak má; i když tomu nerozumíš (o Radovana ses taky strachovala a vidíš); tak mi důvěřuj.   

Čpí tam pot koní a voní tymián

Ani chvíli mi nebylo líto těch osm ranních kilometrů indiánské chůze přes potoky a údolí, přímou čarou do Pejškova. Ze začátku zima v nose a uších, ale pak sluníčko. Tím směrem se v kopcích prolínají lesy, louky, malinkaté vesničky s kapličkou, lavičkou, starými bílými domy s trsy krvavých a růžových muškátů. Tak trochu konec světa. Nádhera.
A pak to hlavní.

Cval.

Pravý nefalšovaný cval tou krajinou, co popisuju. Poprvé v životě.
Rychlost. Soulad pohybů. Vítr ve vlasech. Volnost. Radost.

Vůně koňského potu. Výhledy. Rozhovor.
Celou dobu s námi šlo a běželo navolno hříbě. A když jsme zastavili, přišlo se napít mléka od klisny, na které jsem seděla.
Divy.
Domů si nesu kozí sýr. Vzpomínám na kanadské měsíce u koní.

Poslední týdny se budím ráno příliš brzy, nechtěně. Tyhle výlety s vůní předposlední táborové hlídky zakončené tam nahoře v lukách to hezky kompenzují.
  

Letní setkání

Bylo mi maličko líto, že z Kamenice, kde jsem byla poprvé v životě uvidím jen parkoviště u Penny. Naše plechovka zaparkovala vedle té jejich, staré dobité červené volkswagen hippie dodávky. Je prázdná. Nedá mi to neobhlídnout ji. Solární panel na střeše. Uvnitř sňůra a na ní sušící se pleny. Home made dřevěné letiště, útulno. A tři krásní pesani, rasa útulek. Pak sedím na trávníku a čekám na zbytek.

Dřív než naši přichází oni. Joshua, Zoe a uchechtané pětiměsíční mimino Hugo. Krásná rodina. Z Maďarska, odkud je ona, přes Německo, odkud je on, míří do Maroka, kde bude ještě dlouho teplo. A pak asi do Indie. Povídáme, jako bychom se znali leta. Vyměňujeme kontakty a pozvání. A taky adresu na blog, který má pomoct zajistit finance na cestu.

Wellcome to the Czech Republic, wellcome home! Synovci koukají. Odvažují se nad tou scénou jen k nesmělému hello.
Pivo, jogurt, špekáčky. Nasedat. Míjíme stará dvouštítá stavení. Z okresky jsme brzo v lukách. Sem tam rybník, sem tam usedlost. Šťavnatá zelená.. Kopečky jako z másla vykrojené. Nádhera, tyhlety Čechy.

Ještě dlouho mám tu hippie rodinku na mysli. Jako by byli herci ve snu, pro který jsem napsala předlohu.. Málo věcí. Hodně lásky. Dobré družství. Svoboda a odpovědnost. Přeju jim to. Moc.

Hvězdy nad hlavou. Myslím na ně, koukám do ohně, z leva se tulí František a z prava už se tulit stydí Antonín. A pak L. a M. Ti se tulí k sobě. L.mluví i po letech o M. jako o Míňovi. Při přípravě večeře se svěřuje. Nemají prachy, řemeslo se sotva uživí, kluci rostou. A ona by si přála, aby našel práci, která ho bude naplňovat. Sama šla do fabriky. Mohla by chtít víc, ale nechce. Zažila si svoje a ví, co je a co není důležité. Kluci jsou skromní, nerozmazlení, správní. S M. se mají rádi.

Noc je teplá. Je nám spolu hezky. Tenhle sen se děje bez přání, tady a teď, a je tak pěkný.  

Moudro k odložení

Situaci je možno:

přijmout
změnit
opustit.

Funguje to.
Myslím, že to mám z Tolleho.

Dostala jsem darem rybník

Prostě jen tak.

Nebo snad k 1. výročí tady.

Před tím mi nějak unikal. Vlastně za to může ta zatracená prázdninová výluka, kterou si nakonec nemůžu vynachválit, neb jsem díky ní znovu objevila, že nohy na pedálech a vítr ve vlasech jsou jednou z nejlepších věcí v životě. (Pravidelný čtenář se může těšit na příspěvek z domácī filosofie Život je jako cyklojízda)

A dovezly mě ke břehu lemovanému divokou mátou. 

Při slunka západu ho mám jen pro sebe. A plavky se sem nehodí.. 

Když dorazím později, je na hladině měsíční odraz. 

A jednou taky zatoulané káče.

Je to jen malá odbočka z trasy. Očista a odměna k zakončení dne. 

Chvíle, kdy je člověk ve svém těle přítomný tak nějak vědoměji než jindy. 

Děkuji.

Malé velké zázraky

Tak si přijedu po pěti dnech domů a ejhle, nějaký dobrodinec mi posekal trávu?! A kopřivovo bodlákový prales.
Pěkňounce a hlavně i na špatně dostupných mīstech.

Sny se plní.
Vybavuji si, jak jsem mamince kdysi tvrdila, že chci žít na malé vsi, kde se lidi budou znát a budou si pomáhat.
Smála se mé naivitě. V tom sídlištním bytě.

Verš na den

Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. Ale Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát.

1 Korintským 10:13, B21

Dnešní verš

Zkoumej mě, Bože, a poznej srdce mé, poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej! Zjisti, zda držím se cesty škodlivé, a cestou věčnosti mě veď!


Žalm 139:23‭-‬24, B21

Brno. Brzy ráno.

Stařičký manželský pár v tramvaji.
Cestou ze schodů při vystupování se jemu vysype taška pod ní do kolejiště.
Ve vteřině přiskakuje nejméně šest sbīrajících rukou.
Po deseti vteřinách je obsah tašky na svém místě.
Snad nic neobvyklého.
Ale, není to málo.
Tak nějak mě to dojalo.

Pánovi mohlo být stejně jako tatīnkovi.

Diky

Dnes mi dodala sílu každičká nota a slovo téhle písně, kterou mám leta za starou nudnou odrhovačku. Musela jsem ji hrát 4x.

Díky!

1. Díky za toto krásné ráno, díky za každý nový den. Díky, za to, co už je za mnou jako těžký sen.

2. Díky za všechny věrné druhy, díky, ó Pane, za tvůj lid. Díky, že všechny křivdy, dluhy, mohu odpustit.

3. Díky za moje pracoviště, díky za každý drobný zdar, díky, za všechno krásné, čisté, dík za hudby dar.

4. Díky, za to, co zarmoutilo, díky za to, co potěší. Díky, že vedeš mne, má sílo, cestou nejlepší.

5. Díky, že smím tvé slovo chválit, díky, že Ducha dáš mi též. Díky, že nablízku i v dáli lidi miluješ.

6. Díky, že všem jsi přines spásu, díky, toho se přidržím. Díky, že věřím tvému hlasu, že ti patřit smím.

Hra na laskavého přítele

Edit 23.6.2017 Hra má už jméno a lepší popis.

Mám novou hru.
Zatím mi to úplně nejde.
Ale princip je, myslím, geniální.
Cílem je pěstovat zdravý vztah k sobě samé. Dílčí cíl je aktivizovat se v situacích smutku, rozbředlosti, malomyslnosti,  lenory atp. atd.

Spočívá v tom, že si ve výše naznačených situacích představím, že já nejsem já, ale jsem někdo, kdo mě má rád takovou jaká jsem, někdo, kdo se mnou má trpělivost a kdo ke mně má pěkný vztah - zkrátka laskavý přítel. Tak, jak to sama znám a umím vůči druhým blízkým. Jako kdybych se na chvílí stala svou sestrou, přítelkyní, partnerem. Zjišťuju, že když se na sebe podívám takhle zvenčí, dokážu k sobě být laskavější, méně kritická, podporující, beru se víc s humorem.

Takže už jsme si spolu byli/y takhle schizofrenně zaběhat. Vytáhla jsem se do rybníka. Koupila si konečně pořádnou pumpu na kolo a uvařila si po dlouhé době oběd.

Možná mi už z té samoty hrabe...
Ale spíš ne, spíš mi to se sebou jde zase o kousek líp, říká ségra  ;).

Věřit v Boha je pro děcka

Zato důvěřovat Bohu je výzva.

Někdy obzvlášť.

Současně je to ten nejživotadárnější stav mysli. Ať už se děje cokoli.

Jsem vděčná, že můžu.

Smutno..

..moc ...jako v životě už párkrát, když jsem se před tīm cítila jako princezna.

Nebo jako sestra, Birkova sestra Ronja, divoká a láskyplná, lačná po dobrodružství, přátelství, spravedlnosi a něze.. Sestra. Bratrova sestra.

S Jitu jsme kdysi strávily báječnou spontánní sobotu. Tuze jsme se nasmály a vůbec, měly se spolu hezky. Ležíme a hodnotíme uplynulý den a ona se upřímně ptá: Myslíš, že něco takového je možné prožít s mužem? A já odpovídám, že ano. A že to bude jiné a lepší. I když mi to tenkrát nepřišlo tolik pravděpodobné a jen jsem v to doufala.
Ale měla jsem pravdu. JE to možné a je to moc hezké.

Aspoň, že už ze smutku nezvracím...
A stojím si pevně za svou hodnotou.

A tak jsem smutná. Ale vlastně tak pěkně a klidně, protože všechno je tak, jak má být...

Mám učitele

K faktuře mi posílá báseň.

Zase je to tak.

Jako mnoho a mnoho let před tím. Žiju skautem. A všechno ostatní tak trochu zanedbávám.

Dělám to vědomě a vlastně je to docela fajn.

Tváří se to udržitelně, i když někdy zatraceně míň. Ale vždycky když s Boží pomocí přežiju nějakou krizi, něco se posune...

...svět je jako proměněný a já žasnu, že jak to, že i když okolnosti jsou objektivně stejné, vnímám je i sebe jinak. Všechno je najednou jiné, jednodušší, jasnější, pokojnější a tak.

Jojo, neutíkat. Neutíkat! Neutíkat!! Naučit se rozpoznat, co potřebuju, a říkat to. Naučit se říkat si o pomoc. A naučit se odpočívat namísto odpadat.

Chtěla jsem do terapeutického výcviku a nejvíc se těšila na dvouletou sebezkušenostní část. Z různých důvodů to není aktuální. Nicméně, mám dojem, že kombinace profiskaut v mé pozici a okolnostech a pobyt v Ch. jsou ta nejintenzivnější sebezkušenost, jaké se mi za posledních let mohlo dostat. Uf.

Jako fakt. 

 

Zarámovat Zapamatovat Zrát Zdravě milovat

Proč bychom měli být závislí na druhém člověku? Romantické vztahy jsou tak intenzivní a vyhledávané zážitky, protože člověku nabízejí osvobození od hlubokého pocitu strachu a neúplnosti, který je součástí neosvícené lidské situace. Tato situace má svou tělesnou a duševní dimenzi.

Na tělesné úrovni nejste nikdy úplní. Jste buď muž, nebo žena, což znamená, že jste jen polovinou celku. Na této úrovni se touha po celistvosti projevuje jako vzájemná přitažlivost mezi mužem a ženou. Je to nepřekonatelná touha po spojení s opačnou energetickou polaritou. Kořenem této tělesné touhy je touha duchovní: touha po návratu do stavu jednoty. Na tělesné úrovni dosáhnete této jednoty sexuálním spojením. Proto je sexuální styk tím nejkrásnějším zážitkem, jejž vám tělesná sféra může nabídnout. Nicméně sexuální spojení je jen prchavým okamžikem blaženosti. Pokud jej nevědomě hledáte jako prostředek k dosažení spásy, hledáte jednotu ve sféře formy, kde ji nelze najít.

Na duševní úrovni je pocit neúplnosti ještě silnější než na úrovni tělesné. Dokud se ztotožňujete se svou myslí, odvozujete své já z vnějšku. Jinými slovy, vaše totožnost je založena na věcech, které nemají nic společného s tím, čím skutečně jste. Ztotožňujete se se svým majetkem, vzhledem, společenským postavením, vírou, úspěchy a neúspěchy atd. Toto falešné, myslí utvářené já neboli ego je zranitelné a neustále hledá něco nového, s čím by se mohlo ztotožnit, aby mělo pocit, že vůbec existuje. Nic mu však nemůže dát trvalý pocit naplnění.

Když navážete intimní vztah, zdá se vám, že jste našli odpověď na všechny problémy svého ega. Všechno ostatní, s čím jste se ztotožňovali, ztrácí svou důležitost. Veškerá vaše pozornost je teď soustředěna na člověka, kterého milujete. Už nejste osamělým fragmentem v nepřátelském vesmíru, alespoň tak se vám to jeví. Váš svět má nyní střed: milovaného člověka. Skutečnost, že středem vašeho života je něco vnějšího, vás zpočátku nijak neznepokojuje. Jste rádi, že jste se zbavili strachu a pocitu neúplnosti – ale je to pravda? Zbavili jste se strachu, nebo stále existuje pod povrchní realitou?

Jestliže oba dva prožíváte jak “lásku”, tak její opak, pravděpodobně si pletete lásku se závislostí na partnerovi. V jednom okamžiku můžete partnera milovat, a v druhém ho můžete nenávidět. Skutečná láska nemá protiklad. Má-li vaše “láska” protiklad, pak to není láska, nýbrž potřeba s někým se ztotožnit. Je to náhražka spásy pro vaše ego, a vašemu egu to jako spása připadá – alespoň určitou dobu.Ale po nějakém čase váš partner přestane uspokojovat vaše potřeby, nebo lépe potřeby vašeho ega. Vrátí se pocity strachu, bolesti a neúplnosti, které jsou základní součástí egoistického vědomí a které byly přechodně zastíněny vaším “milostným vztahem”. Jako při každé drogové závislosti se cítíte dobře, dokud droga působí, ale vždycky přijde doba, kdy působit přestane. Když se vaše bolestné pocity vrátí, prožíváte je mnohem intenzivněji a navíc věříte, že za to může váš partner. Proto ho začnete zuřivě napadat. Vaše útoky probudí partnerovu vlastní bolest a on se začne bránit. V této fázi nevědomě doufáte, že vaše útoky změní partnerovo chování.

Každá závislost je způsobena nevědomým odmítáním vyrovnat se s vlastní bolestí. Každá závislost začíná a končí bolestí. Ať jste závislí na čemkoli, užíváte to k utišení bolesti. Proto je v intimních vztazích tolik bolesti. Intimní vztahy probouzejí bolest a utrpení, jež v sobě už máte. To dělá každá závislost. Každá závislost dosáhne stadia, v němž přestane fungovat, a pak cítíte bolest mnohem intenzivněji než předtím.

Proto se lidé snaží uniknout z přítomnosti a hledají spásu v budoucnosti. Kdyby jen věděli, jak snadné je žít v přítomném okamžiku, který rozpouští minulost a její bolest. Kdyby jen věděli, jak blízko jsou ke své vlastní realitě, jak blízko jsou k Bohu.

Vyhýbat se intimním vztahům ve snaze vyhnout se bolesti však také není řešením. Bolest už existuje. Tři neúspěšné partnerské vztahy během tří let vás dovedou k probuzení spíš než tři roky strávené na opuštěném ostrově nebo v uzavřené místnosti.

Eckhart Tolle – Moc přítomného okamžiku

Vůně sena

Druhého dne jsem trávě dorovnala střih srpkem. A pak jsem se pustila do hrabání.
Vůně sena, vydatné slunce, slamák, tílko, sukýnka, na nohou nic a v ruce hrábě.
A potom zahradnické nůžky. Ty na révu, ne na trávu. Atd.

Utahaná, ale šťastná.

Podobný pocit znám z léta z lesních brigád na Kunvaldu. A teď to žiju tady. Přála bych si, aby mi tahle krásná každodennost nikdy nezevšedněla.

Kosila jsem.

Poprvé.
Protože se dvoreček a okolí po dvou týdnech proměnili v prales.

Těšilo mě, že to šlo celkem samo.
Jen. Jak tak na to koukám, výsledek je podobný tomu, jako když jsem se ve 2. třídě poprvé sama ostříhala (smutný emotikon). Otírám pot. Beru do rukou hrábě. Vidím 'před sebou' těch spoustu dalších 'drobností', které by to tu chtělo...

Kdybych se tak teď na chvičku mohla opřít o hluboký hlas, který by mi řekl, že to nevadí a objal mě. A pak bych měla chuť to zkusit znova a těšila bych se, že to bude pěkné pro nás oba.

Njn.. Je to tu prostě pro dva.. Nejen v zimě.

Hra na vděčnost

Nikdy jsem nebyla tak vděčná za jaro..

Vlastně jsem nikdy nebyla tak vděčná.

Jako bych myslela, že na některé věci mám v životě nárok...

Těším se. 

Na život.

Bez nároků a očekávání to je radost za radostí. Milost za milostī.. 

Ejaja hopsasa. 

Jak by řekl Ijáček.

Chytálky

V Ch. mají lidi buď Boha nebo flašku..

Život je jako autostop

Miluju autostop.
Občas skrze něj ověřuju, že svět funguje, jak má. Vždycky, když se pro něj rozhodnu, dostanu se tam, kam potřebuju. Nikoli vždy tam, kam chci.
   
Na začátku je potřeba pár důležitých věcí rozmyslet a zařídit se podle nich. Ale jeho krása spočívá v tom, že pak už je to jízda, intuice, flow, změna, dobrodružství, .. Ke komu ano a ke komu ne, nelpět na původním plánu a improvizovat. Nechat se pozvat na čaj od průvodce pouští nebo strávit báječný večer s novými přáteli a přespat u nich. Přijmout, že se o vás chce někdo postarat a nechat se zavézt dál než měl řidič původně v plánu. Jindy si trvat na tom, kde přesně vystoupit.  
Nelpět na původním plánu. A ono to vždycky nějak půjde. Jen někdy je třeba výrazně víc trpělivosti....

A hlavně, je potřeba tomu věřit.
Jestli chcete stopovat, tak tu víru si nesmíte nikdy(!) nechat vzít, i když někde zůstanete trčet. A komu se to nestalo, že. A to třeba i na dlouho.

Život je jako autostop.

...
...
...
..
.
.
.
..
...
...
...

Nedostáváme to, co chceme, dostáváme to, co potřebujeme.

Volně podle paní Elizabeth Kübler-Ross z knihy Světlo na konci tunelu.

 E.K-R. byla americká psychiatryně, která věnovala svůj život práci s terminálně nemocnými pacienty. Všichni studenti psychologických oborů se učí jí definovaná stádia umírání resp. truchlení resp. obtížných životních situací. Ve své době (zemřela v roce 2004) prolomila tabu a otevřela diskusi o smrti.
Pro mě tedy spíš diskusi o životě a autostopu.

Nenechám si všechno líbit. Tak.

'Copak si člověk musí nechat všechno líbit i od sebe sama? Nemůže se stát silnějším než je jeho vlastní strach?'
E.Frankl

Bez názvu

Zatímco chodím po Brně a vybírám mezi hospodami místo, kde se potkáme,
Adam umírá.

Nejde tomu rozumět.

V polední pauze II

Když to tu nemám komu říct...

Ale jsem tak spokojený a vděčný člověk, že se to těžko líčí.

Žádný pohybový, čokoládový či jiný endofinový nebo amfetaminový doping.
Žádné životní novinky.

Snad jen, že mi došel poslední čistý hrnec a čisté ponožky, na stole už dva týdny rozestrouhané mýdlo na novou várku pracího slizu, slunce posvítilo na nové pavučiny, umyvadlo ztratilo bělostný odstín, atd. atp.
A mě to nechává v blahém klidu.

Asi se učím mít se se sebou hezky.
Halelůja! Jakože fakt. 
   

Milanovo moudro

Nekončící rozhovor dvou žen z polosamoty mezi dveřmi. Muži přihlíží.
Mirka na chvíli vběhne dovnitř a vrátí se s domácími sušenkami.

Děkuju a povzdychnu si, že už se asi tak dvacet týdnů chystám taky něco upéct a že je mi trapné, že u nich pořád baštím něco dobrého domácího a sama donesu vždycky nějakého kupovance a že v neděli po shromku taky pořád jím cizí buchty a nejsem schopná sama nic udělat a že jsem dřív pekla co chvíle a že je mi líto, že v kamnech pořád hoří a já ne a ne tu tepelnou energii proměnit.

Milan kroutí hlavou a pronese něco ve smyslu: Ty si nejdřív najdi někoho, kdo by ti dělal dřevo a topil a pak teprve přemýšlej o pečení.

A má pravdu.

Budu na sebe hodná. A hrdá, že jsem zvládla zimu. Že já vždycky potřebuju, aby mě někdo dostal na zem.
...než si zas uletím na obláček :)..
Jednou tu bude třeba bývat teplo ještě než vylezu z pelechu. A bude vonět bábovka.  

 

U Milana a Mirky

Onehdá pravil Milan, že se ptal sám sebe, jestli je jeho život normální. Bylo dost pozdě a seděli jsme u nich v kuchyni.

Přes zimu jsou prý týdny a někdy i měsíce zavření doma v CH. V úterý přijde sousedka koupit jejich domácí jogurt. S druhou sousedkou promluví, když jí ve čtvrtek dovezou nákup. Jinak s nikým nepřijdou do kontaktu a je to pořád dokola: práce, M. pracuje z domu pro jednu větší IT společnost, vaření, dvě malé děti, práce, jídlo, dvě malé děti, práce, práce kolem domu, jídlo, vaření, děti, atd. 

Ptal se. A když říkal, co si odpověděl, věděla jsem, že to je ono. 

"Možná to není normální", pravil, "ale mám klid v srdci."

Struna někde uvnitř se radostně rozezněla. 

Taky už mám klid v srdci.

Díky Bohu.

Jde to zevnitř.

Po těch letech hledání a pokusů léčit nebo spíš zaplácávat prázdno prací, vztahy, zachraňováním druhých, zachraňováním světa, pitím, jídlem, zábavou, střídáním prostředí, dobrodružstvím a kdo ví, čím vším dalším, co jde z venčí, jsem za to nesmírně vděčná. 

Jasně, všechny ty věci jsou samozřejmě normální, ve zdravé míře (snad až na to zachraňování), dokud nezačnou sloužit jako plastelína, které je třeba stále víc a víc a propast lezavé prázdnoty se přitom nezmenšuje.  

Klid v srdci a radost. Takovou tichou.   

Gazelí nohy, vlčí dech

Stalo se to. Běžela jsem poprvé z Ch. do Tiš. na impro.

Zelená vlna

Srnčí stezka je suchá.

Ach

Bála jsem se aby neuschly. 

Zelené poklady.

Mlčenlivá společnost posledních let. Svědci mnohého. 

Před odjezdem jsem je důkladně zavlažila. 

V tom opuštěném domě.

Zmrzly. 

V polední pauze

Je nádherně.
Azuro. Ráno se do těch pár bílých obláčků propisoval odraz sluníčka a byly do oranžova.
Od rána mráz, tak jak to má být, když leží sníh.
A při cestě pro dřevo to tak hezky povrzává. (Mimochodem ťamanská imitace pantoflí Crocks je pro přebíhání dvorku za jakéhokoli počasí jako dělaná.)

Konečně je tu, vevnitř, k 19´C. Ono taky, když bylo v noci -10´C není se co divit, že to topení tvá déle než obvykle. A to už je na bytí bez mikiny. A na a ochlazovací pobyt přede dveřmi s kontrolou konzistence sněhu.
Hlásím, že jak slunce svítí, teplota stoupla a jdou dělat naprosto bezvadně koule.
Tak se cvičím v míření na dveře dílny.

A večer pojedu na workshop do Tišnova na běžkách. Juch.

Tak já se tu pěkně mám!

Edit:
Běžkocesta do Tišnova byla napůl noční orientační běh. První polovinu trasy jsem šla poprvé. Mapy.cz v telefonu zamrzly.
V Loučkách evidentně zapomněli postavit most v místě, kde jsem potřebovala překročit řeku.
Přijela jsem o "něco" později. Za to až na náměstí.

Jak se tak pozoruju, začínám si dobrovolně vyrábět nová dobrodružství.
Asi se mi vrací síly.

Na sněžnicích do "kostela" a když vás pozve na večeři cizí člověk

Musím to začít všechno psát. Dějou se tu někdy téměř neuvěřitelné věci.

Napadl sníh. V neděli ráno jsem vyběhla Juliánovi naproti na sněžnicích. Ano, do shromáždění jsem teda takhle ještě nikdy nešla. Jenže, srnčí stezka klouže a už odmítám klouzat a nespat z namožených úponů. Smáli jsme se tomu mému výjevu oba. Na batohu ještě připnutou lopatu, protože z Kalů je to pořád z kopce. Proto jsem původně chtěla na běžkách. Pak jsem se nemohla rozhodnout a ukončila jsem to úvahou, jak by se do toho autíčka věšly běžky a čtyři lidé. V Tišnově jsem stejně zjistila, že jsem si v tom raním letu zapomněla vytáhnout běžkařské boty z batohu.

V Kalech jsme měli báječný čas. Dodatečně jsme oslavili Růženčiny narozeniny. Povídali jsme si, radovali se, jak je o nás hezky postaráno a modlili jsme se spolu. Vybavená dostatečným množstvím cukroví a buchet jsem byla vyprovozena k místu, kde se otevírají nejhezčí výhledy široko daleko.
Zrovna zapadalo slunce. Dech se tajil.
Taky proto, že mrzlo až praštělo.
Nasadila jsem Yetiboty prototyp TSL 226, cupitala polem nepolem směr Loučky a kochala se.

Životospráva toho dne byla tvořena pouze dvěma pevnými složkami. Cukrovím a pizzou, snídat jsem nestihla. Věděla jsem, že mě doma nečeká ale vůbec nic k jídlu. Rozhodla jsem se proto pro zastávku v Loučské hospodě.
Místní štamgasti odlepili oči od svých piv a karet a věnovali mému zjevu delší pozornost, než by mi bývalo milé. Když zjistili, že se pod tím sněhem, sněžnicemi, čepicí a dalšími zateplovacími svršky skrývá žena, ještě chvíli zírali a pak mi dali pokoj.
Polévka je jasná volba, pomyslela jsem si. Jenže pan číšník mě vyvedl z omylu. Prý už se nevaří. Ani hermelín. Upozornila jsem ho, že je mi to líto, protože asi umřu hladem a navíc smrtí přeslazením, ale že v tom případě budu muset podnik opustit. S tím jsme se rozloučili. Jenže se mi do té zimy, sotva jsem se odstrojila, nechtělo. Poprosila jsem aspoň o malé pivo a s jeho doručením zaplatila. Dopila jsem a že půjdu.
A teď to přijde.
Soukám se do peří a v tom přijde on, hrdina večera, na talíři teplou klobásu, chleba, hořčici. Že prý to je pro mě. Jeho pantatínek udí, byla to původně jeho večeře, ale přinesl ji pro mě. A nemám mít obavu, prý si udělá něco jiného.
S údivem děkuji. Nadšeně baštím. Je výborná. Skutečně mě zachránil. Chci platit. Ale on nechce, je to dárek.
Štamgasti zírají.
Myslím, že jsem se ten večer na chvíli upřímně zamilovala.
Muž přinášející teplou večeři hladové ženě. Láska prochází žaludkem.

Zbytek cesty do Ch. se směju, koukám do stromů a na hvězdy, poslouchám, jak to křupe, a je mi tak hezky, že si zapomenu rozsvítit čelovku.