Mantra "nízkonákladového roku"

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Mt 6,25-34

Dotki se mě...

Tlačit vozík.

Koukat se skupinou milých a inteligentních lidí, kteří často neovládají víc než svůj krk, hlavu, část mimických svalů a mluvidel na film o velmi vnímavém a citlivém muži, novináři a básníku, téměř čtyřicátníkovi s kvadruplegií, který dosud z dost pochopitelných důvodů neměl příležitost poznat oboustrannou lásku a tělesnou intimitu. Lůca vedle mě pláče.

"Nech mě se tě dotknout svými slovy. Neboť moje ruce, lehké a nadnášející se jako cihly ignorují má přání a tvrdohlavě odmítají vykonávat mé nejtišší touhy.."

Po filmu se de, nebo spíš jede, ven na cigaretu. Z vždypřítomného batůžku na zadní straně vozíku vytáhnout kouření, cigaretu, zasadit ji do špičky, podat jí Lůce do úst, připálit, čekat až potáhne, vycítit, kdy bude chtít hnát kouř ven a kdy je třeba jí od úst oddálit a odklepat popel tak, aby neudělal díru na svetru.

A potom pařit. Kytara. Zpěv. Smích. Alkohol. Některé dny přiměřeně a jindy o trochu nebo o mnoho víc. Přidržovat slámku ve skleničce, počkat na úchop jazyka a sání, které budí dojem velkého úsilí. Nebo lít po troškách přímo za zuby, odhadnout správné množství tak, aby tekutina neskončila ve špatné trubici.
Kde jinde než na táboře. Ač dávno dospělí, pokud nebydlí v chráněném bydlení, jsou pro své starostlivé rodiče stále dětmi, nad kterými je třeba bdít.
Nejsem ani pařmen, nebo jak se to vezme :).. Natož kuřák, ale tohle mě baví! Baví mě být při tom. Jejich požitek a nadšení mě sytí.

Vyčisit zuby v cizí ústní dutině. Poprosit o pomoc při sundávání z vozíku. Převéknout. Přebalit. V noci vstát a přepolohovat.
Přebalit. Nechat vybrat oblečení na nový den. Obléknout. Požádat o pomoc s přesazováním na vozík. Hygiena. Snídaně. Krmit. Napojit.  ...

Odtlačit na program. Vyrábět bylinný ocet, náramky, odlitky, točit film, jet na 14km pěško-vozíko výlet, obdivovat kytky, stromy, krajinu, slimáky, domy a krámky na náměstí v Telči, jít na kafe a zmrzku a večer do hospody.
Nebo nachystat deku a požádat o pomoc s přesunem z vozíku dolů, namazat krémem, nasadit sluneční brýle, nainstalovat paraplíčko a jen tak si ležet a nechat okolí, ať za námi přijede na kus řeči. Přebalit.

Rozeznat potřebu, správně se ptát nebo zoufale pokládat nekonečný seznam otázek, na které je odpovědí někdy ne, jindy náznak otočení hlavy ze strany na stranu, to asi podle momentálních sil. Mít trpělivost a snahu se dopátrat jejího přání. Nezapomínat nabízet všechny možnosti v každé situaci znovu. Nespokojit se s tím, že jednou bylo něco tak a bude to tak i dál. Neulehčovat si práci, dát pozor, abych ji nemanipulovala do něčeho, co je pro mě snadné, ale co ona (tak uplně) nechce. Představovat si, jaký přístup bych v podobné situaci ocenila vůči sobě a přesto si zkoušet představovat, že ona to může mít jinak a pokoušet se jí to nabízet.

Lůca totiž nemluví.

Teda vlastně mluví. Především očima. A pak zvláštně artikulovaným jo a ne. Záchvěvy a staženími těla. Pohybem paží. Úsměvem. Smíchem. (Její vytříbený smysl pro humor mi prozradil, jak moc je bystrá.)  ...

"Nech mě se tě dotknout svým smíchem a slzami.."

Zakoušet radost. Radost ze setkání. Radost z blízkosti. Radost z porozumění. Radost z možnosti zažít na vlastní smysly, to co dávno rozumem vím. Totiž,  že Lucie i další účastníci tábora jsou sice na první pohled odlišní svým vzhledem, v běžném životě potřebují asistenci druhých, ale na ten druhý jsou uplně stejní jako jacíkoli jiní lidé. Se svým prožíváním, emocemi, touhou po seberealizaci, lásce, prostě radostmi a starostmi, ...

Bylo mi ctí a potěšením.
A už dlouho jsem se s nikým tolik nenasmála jako s Lůcou!



 

Vděčnost a zkušenost

A po tom všem přichází období veliké vděčnosti...

Teď už je ejaja hopsasa..
Ale dalo mi to zabrat.
Vděčnost.  Převeliká. Za to všechno. Za to nyní. I za to předtím. I za to přitom, daleko v Čechách... Všechno jsou to takové malé velké zázraky.
Život je úchvatný možností úhlu pohledu. Z každé zkušenosti se lze učit.
Několik důležitých věcí v tom mém dostalo během toho  posledního půl/roku nové obrysy. Kéž bych se něco skutečně naučila..

 
Syndrom.
Ku podivu ne ten na A. Jiný. Můj :). Ještě na gymplu se to dalo uhrát na dobrou hlavu. Na právech víceméně taky. (A taky nutno říct, že jsem u toho nepracovala.) Později na poctivost a otevřené karty. Někdy jsem ze sebe nenuceně udělala většího blbce než bylo třeba. Až se mi to nezvládání a nerespekt k sobě začaly příčit. Po kolikáté tento semestr odevzdávám v poslední minutě? A občas taky po. Po kolikáté píšu omluvný mail, sypu si popopel na hlavu, někde o něco prosím, protože jsem to nestihla? Napjatě čekám odpověď a opakovanou milost. Všechno na poslední chvíli nebo po ní. Nespokojenost s procesem, velmi často s výsledkem, tedy se sebou. Ochránit sebevědomí. Zapomenout. Potlačit ji. A začít znovu na novém úkolu. A znovu stejný konec.
Diplomka je jen zesílením všech symptomů a zhmotněním toho, co se mnou už dlouho táhne:

Nádherné velké vize. Nerealistické cíle. A velké pracovní nasazení.
Neschopnost se toho vzdát, byť je s postupem času neproveditelnost dle původní představy stále zřetelnější. Lpění a hyperfokus do posledka. Snaha v minimálním zbývajícím čase realizovat nová náhradní řešení. Některá ve zmírněné podobě opakují týž chyby.
Nekvalitní výsledek. A tak dokola.
Jen to nasazení je tím menší, čím je větší únava.
A znovu.
Neschopnost si zorganizovat čas. Odkládání věcí. Pocity zahlcenosti.
Nikde nemůžu být včas a nic nemůže být připravevné předem..
Dlouho jsem si myslela, že se flákám a byla na sebe naštvaná,  dokud jsem si neuvědomila, že mám za sebou desítky, stovky a u menších úkolů taky nepřiměřeně vysoký počet hodin práce, byť bez odpovídajícíh výsledků, a oprávněně se mě zmocňují pocity vyčerpání.
Pomohlo: Rozdělit si velké úkoly na menší a ještě menší. Udělat si timetable, naprosto důsledně se ho držet a jet. Neodkládat, nebýt ležérní. Pracovat podle něj,  pravidelně, soustavně, drobnými krůčky vpřed.
V každém časovém úseku se věnovat dané věci, nevadí, že nebude dokonale zvládnutá, hlavně, že bude nějak základně postižená. Ke všemu při plánování připočítávat zdánlivě nehorázně velkou rezervu. Precizovat se může na konci, až je důležité hotovo. Počítat s časem na odpočinek a jeho organizaci(!) a odpočinkem jej vyplnit.

Mimorealita. Poptávané já a skutečné já.
Všechno to nějak souvisí s tím, kdo nebo co skutečně jsem nebo nejsem. Velké vize, nerealistické cíle... Místo toho, abych rozvíjela dary, co mi byly dány, stále je považuju za druhořadé a stále se cpu do činností, které mi nejsou vlastní. Lžu si do kapsy. Pilně kácím stromy, ale ve špatném lese. Umělecké sklony a tendence k  praktickým a pečujícím činnostem nedoceňuju, považuju je za něco méně hodnotného a chci být to, co nejsem. Intelektuál, učenec, věděc, analytik, rozumová bytost. Jsem velice vděčná, že se mi díky "africké zkušenosti" ozřejmilo, že na ten doktorát nechci, protože to není moje cesta. Aspoň ne teď.
 Tenhle vnitřní konflikt se mi vrací do života, i když už jsem ho několikrát, byť ne tak zřejmě, identifikovala. Jako bych ji neměla ráda, tu skutečnou Denisu. Z nějakých důvodů není dost dobrá. Taková, jaká je, jí neumím docenit. (Byť. díky P. se toho hodně změnilo.)
Doma se mi od mala od mého nejbližšího muže dostávalo uznání vždy jen za výkon. Nepamatuju si projev lásky jen tak, jen proto, že jsem..
(Snad je to taky tím, že to pro mě bylo vždy spojené s fyzickým kontaktem, pohlazením, objetím, na což taťka nikdy moc nebyl a navíc se to mezi otcem a dcerou, kteří nejsou sví vlastní, jaksi nehodí..)
Svou sestru jsem mohla překonat jen v situacích, kdy jsem vykazovala větší nadání v matematice, fyzice, chemii, řízení, apod., což mimochodem nikdy nebyly mé silné stránky. Bohužel na ocenění toho, kdo opravdu jsem a co opravdu umím, nedocházelo. Chtěla jsem být ceněná. Myslím, že mi ta obyčejná nepodmíněná tatínkovská láska vlastně hodně moc scházela, byť si to uvědomuju až zpětně. Tak jsem se snažila. Snažila. Snažila. A zvykla jsem si zapírat se a snažit se často právě v tom, co nebylo vůbec to moje, abych byla láskyhodná.
To teď nemá být stížnost. Jen konstatování toho, jak na to z dnešní perspektivy pohlížím. Snaha porozumět své zaseknutosti v čase, kdy mám naději, že se šrouby povolí a časem s nimi půjde pohnout. Je mi to líto. Ale jsem současně přesvědčená, že taťka dělal, co uměl.
Naučila jsem se tímto způsobem, že zvládnu cokoli. Stačí opravdu chtít a zapřít se. I to je cenná vlasnost do života.Jen nesmí scházet něco velmi podstatného. Radost!

Inu. Věřím, že studium bylo svého druhu hodně teoretické až věděcké, a že když si budu vybírat činnosti v souladu se sebou samou, odpovídající mému skutečnému já, syndrom vymizí a symptomy budu mírnit tím, co jsem se naučila. Aneb všechno špatné je k... Každou zkušenost je možné reflektovat a vytěžit. Kéž by.

Jak se požná, že jste v prdeli?

• nevadí vám psát slovo prdel na blog
• cítíte se unaveně i ráno
• neumite se radovat z věcí, které vám dřív běžně dělaly radost
• snížená míra empatie a zvýšené soustředení na udržení si energie vám nedovoluje smutnit se smutnícími a jásat s radujícími
• neegocentrické jednání je náročné
• ale stejně není čas se potkávat
• jste extrovert a zvolili jste si domácí vězení
• rozbulí vás každá pitomost
• zkrátka cítíte příznaky PMS i během cyklu
• nepomáhá čokoláda :)!
• endorfiny nejdou vyrobit ani cvičením
• ale vypadá to, že zoufalý písemný výkřik by mohl ulevit
• i když, kdybyste to měli psát v ich formě, tak byste to nedali.. 

Při neděli

"Vždyť Bůh řekl: 'Nikdy Tě neopustím, nikdy se Tě nezřeknu.'"
Židům, 13,5.

Nové heslo

Docela to zapadá s mým starým dobrým: Life is a piece of cake.
Well, in the case of recieving a lemon, let's make a lemon cake. Yum ;).

Fata volentem ducunt, nolentem trahunt

Pracuju dnes u našich. Ve svém někdejším pokojíku. Někdy na střední, asi před maturitou, mi tu mí milí rodičové umístili tento citát na viditelné místo. Pamatuju se, že mě to tenkrát dost štvalo. Dotýkala se mě nedůvěra, kterou jsem z něj od nich cítila. Na druhou stranu bylo přece jen předmětem zamyšlení a jakousi výzvou ke konání. V překladu: Kdo chce, toho život vede, kdo nechce, toho táhne.

Poslední měsíce hodně přemýšlím o tom, jak se to stane, že někoho vede a někoho táhne, jak se stane, že někdo chce a někdo nechce...

PS: No jasný! Ve sprše mi vytanulo sousloví LOCUS OF CONTROL. (Říkám si, tý jo, co to zas je? Někdy mi skáčou hlavou takový všelijaký slovíčka, který se mi připletou do cesty a kolikrát nezjistím, co to má být.) No a ten locus, čilivá jakože místo řízení, koncept hodně uznávanýho chlápka jménem Rotter, může být interní a externí. Jakože lidi se dělí na ty, co věří, že hybatel a příčina změny je mimo ně (druzí, osud, Bůh, ...) a ty druhé, co věří, že hybateli jsou oni. Takže von někdo třeba "nechce", ale když věří, že nemůže, tak nemůže. Seneca forever :).

To našince tak jako dojme, ...

...když sedí vedle autistickýho M. s absolutním sluchem, kterej to zpívá z plna hrdla s výrazem blaženosti a diriguje u toho, a u něj na posteli s ním my, všichni ostatní, v ruce zpěvník, se svýma bebíčkama a někdo taky pěkně výživnejma životníma příběhama a teď prostě tam jako sedíte a zpíváte a na někoho nebo něco u toho taky myslíte, teda každej asi myslí .. a ...a ...teď jste to jedno... s těma, na co myslíte..,  s těma, co seděj vedle vás.., autismus neautismus... 

..i přicházely každičkého rána..

Zamykací směna v létě je fajn v tom, že až zmizí poslední skřítek, můžu se posadit na zápraží, hovět si, psát, přemýšlet.. Ořešák, zlatý smrk, thúje, vůně šeříků, barevné trsy v převislých květnících, štěbetání ptáků a dnes dva květníky bylinek, co s dětmi zasadila B. Žvýkám omikrovlnkovanou buchtu, co tu někdo zapomněl ještě od pondělního oběda, ve společnosti Krtečka na talířku.
Nějak se mi po těch pár dnech, co jsem tu byla dýl než letos obyčejně, zvědomilo, jak moc to tu mám ráda.
Baví mě vzpomínky na výroky několika starších sester ze sboru typu: "No, Denisko, to jsi ale klesla." Nebo důležité dodatky mých blízkých k mé odpovědi na otázku, kde že to pracuju, ve znění: "no ale v anglické!"
Co už.. :)

Často, ispirována strejdou Fulghumem, sleduju, jak se tu skutečně projevuje podstata všech zdravých nebo dospělácky komplikovaných mezilidských vztahů. Měli by mi to na fakultě uznat jako praxi.

Tak, rozdělila jsem se o své myšlenky. Trochu jsem dnes kreslila, zpívala, tancovala a pracovala. Teplý koláček a studené mléko(do kafe) mi udělaly dobře. A jdu ven a budu dávat pozor na auta. Při jízdě na kole se stejně nedá držet za ruku...
  
    

tady

bych chtěla sedět,

pracovat,

radovat se..

Tady.

Sedím,

pracuji,

raduji se!

Jak jsem jela do Afriky

Mám seznam snů. Od svých, hm?... sedmnácti. Z dnešního pohledu snad infantilních. Ale prosím, jsou to sny.

Být dobrovolníkem v cizí zemi min. 3 měsíce.

A pak ten inzerát. Plod prokrastinačních aktivit kdesi na fb z doby počáteční fáze DP. Chytlo mě to za srdce. Je to přesně to, co umím nejlíp a co miluju. Být s lidmi. Být s dětmi. Být v terénu. Nacházet řešení, tam kde ho jiní obvykle vidět neumí nebo nechtějí. Vycházet se skromnými prostředky. 

Přes církev. Projekt připravovaný leta, postavený na osobních vztazích místní komunity a sboru v Třinci. Devět měsíců.

Sloužit. Být blíž Bohu. Žít prostě. Rutinně. Snad až řeholně. Nacházet radosti v maličkostech. Vědět, že dost možná nebudu moct vyměňovat řeč a porozumění s  bledou tváří týdny, měsíce. Připravit se na mnohá odříkání... 

Otázky. Odjezd znamená, že se uzavře možnost dokončit něco, co jsem dosud považovala pro svůj život za velmi důležité.

Otázky nad vědomou a ne plně uvědomovanou motivací. Poctivost děvče!

Partnerské vztahy? Jsem v tomto tématu poslední měsíce křehká...

Vyplnila jsem tuny formulářů, shromáždila lejstra, motivační dopis, životopis podle EU rámce, několik dobrých lidí bylo ochotno věnovat svůj čas a síly psaní doporučení, a bla bla bla a vlastně vše v angličtině, no, zkrátka jsem se přihlásila.

Vybrali mě. Spolu s dalšími.

Hledají se dva. Vybírání trvalo taky dva. Dny. Jedna psycho aktivita za druhou. Při vší autenticitě mě to stálo dost sil. Přemýšlení o životě, minulém i budoucím. Osa života. Momenty jejího zvratu. Hodnoty.. Spolupráce nebo spíš nenápadné vedení a přebírání odpovědnosti za koordinaci skupiny v momentu zjistění, že na některé věci nikdo jiný nemyslí. Bože, jak já potřebuju vedle sebe parťáka, o kterého se nemusím starat, navádět ho, učit ho, vést, můžu se spolehnout... (!)

Od chvíle, kdy jsem pochopila svou favorizaci mi nebylo nejlíp. To asi taky tím málem praktických informací o projektu. A taky příšerná únava. Spánkový deficit.

V noci jsem měla pocit, že rozhodně nikam nejedu. Můžu sloužit v Čechách. Pošlapaných černých je tu dost. Soucit s africkými by mohli závidět. Uskromňuju se a raduju se z maličkostí už několik let. V posledních měsících prožívám intenzivní pocit Boží blízkosti.

Spím málo.
Ráno. Individuální pohovor. Otázky na syndrom vyhoření. A jak že se to mohlo stát tak mladému děvčeti. Otázka na partnerské vztahy. Co je jim do toho?!! Není jim do toho nic. Jen chtějí, abych o tom přemýšlela. Záleží jim na výběru toho nejvhodnějšího. Pro vybudování podmínek projektu si mákli. Pravidelně na místo jezdí. Není to ten typ projektu "od stolu". Jsou to dobří Boží lidé. Jsem otevřená, nehraju si na nic, nepopírám svá citlivá místa.

Dostává se mi uspokojivých informací o organizaci věcí na místě.

Výsledek do Velikonoc. Fajn.

Vyberou-li mě, pojedu. Buď vůle Tvá. (Nebo zbavení se odpovědnosti za vlastní rozhodnutí?) 

Dlouhá cesta vlakem domů mě nenechá utišit rozbouřené myšlenky v přibývajících znacích na výzkumu ani v obrazech konejšivého příběhu.

Dochází mi, že rozhodnutím pro Afriku jsem definitivně opustila několik z možných budoucích cest. Uvědomuju si, jak moc dobře to je. Bez ohledu na výsledek vím, že tamtudy už jít nechci. Skvělé. Kdyby tohle byl celý výstup akce, stálo to za to.

E-mail. Vybrali mě.  A taky parťáka.

O A., který má jet se mnou, bych se starat nemusela. Řešíme nejprve nějaké věci spolu, oba máme nějaká váhání, pak po vlastní ose.

Písemně potvrzení se od nás čeká asi do deseti dnů. 

Devět měsíců služby ve školce, škole, sirotčinci a komunitě.

Mám radost? Mám strach. 

"Vyberou-li mě, pojedu..."

Odhodlání k rozhodnutí jet je přímo úměrné množství  konktérních informací o africké realitě. Získávám je mezi prací, která se teď valllllllllllí ze všech stran... 

Probírám svá váhání s několika lidmi. Jsem poslední dobou víc než kdy jindy vděčná za dobré duše ochotné mi nastavit ucho a být na chvíli blízko. S jakou samozřejmostí jsem dřívě přijímala, že byl vždy na blízku někdo, kdo mohl být svědkem celé epizody. Zvláštní pocit tohohle oddálení.. A prý že působím tak konsolidovaně. (Cha!) Dost kolemjdoucích nadchla exotika destinace a byla bych prý hloupá, kdybych nejela. Uvědomuju si ale, že ať si říká, kdo chce, co chce, nakonec to budu já, kdo bude devět měsíců "tam". Ta velká odpovědnost z rozhodování tíží. Rozporuplné pocity. Vím, že se musím rozhodnout sama, ale tak ráda bych se téhle odpovědnosti vzdala, delegovala ji, neměla ji..

 

Na Vzkříšení se definitivně rozhoduji.  

Pokorné ANO.

Že rodiče nebudou nadšení jsem věděla. Nejméně nepříjemně nakonec reaguje maminka. Bojí se, ale je statečná, zná mě a ve velkých věcech mi důvěřuje. Že budu muset vyslechnout sto plus jedno "praktických" rad je ale bez diskuse :). Sestra ze zámoří volá podruhé během dvou dní. Prý jestli jsem přemýšela, zda chci zasvětit svůj život Bohu, byť ne v tom řádovém slova smyslu, nebo bych chtěla mít taky rodinu? Zda můj odjezd není reakcí na nějaké zklamání? Oceňuju, že své obavy komunikuje přímo se mnou. 

Celkově se cítím "doma" nepochopena. Začínám si zvykat... (Kaju se nad situacemi a případy, a že jich nebylo taky málo, kdy jsem typicky těm, na nichž mi nejvíc záleželo, vnucovala svá řešení a pravdy, podsouvala jim svá očekávání, své strachy, přisuzovala své motivy jejich jednání, zkrátka, snažila si je napasovat do škatulek mých omezených obzorů. Stejně, nakonec to vždy přirozeně vedlo k vzájemnému oddálení.)

No a pak přišla myšlenka ověřit si jednu "maličkost" na studijním.
Afrika byla po celé té anabázi v náhle na misce vah s tím, zda půjdu ke státnicím teď nebo až za rok s tím, že bych si za rok "zopákla" tento semestr. No při té představě mě polila hrůza. Tedy buď Afrika a dost možná odfláknout diplomku, na které z nějakých důvodů tolik lpím a hotovo, nebo Afrika versus klid na konec studia, který si tak pečlivě hájím. A udržuju tím stabilitu.
Den stresu, protože definitivní rozhodnutí musí být "zítra".

Ano, šlo by to, přerušit... Jenže... Pět let se o něco snažím, tlačím to před sebou, přizpůsobuju tomu všechno ostatní, jde to blbě, a teď by se to mělo o rok prodloužit? Pocit z té představy je tak svíravě nepříjemný.. Přidalo by se pak ještě několik dalších nepříjemných důsledků. Když se přidá k původnímu váhání ještě tohle...

Vyšlo z toho smutné ne.

Začínám si zvykat.
Přichází úleva z jistoty rozhodnutí. Je to tak nakonec dobře. Žádné řešení by nebylo špatné.
Jsem překvapená, jak velkou prioritou je pro mě klid na práci a nepřítomnost stresu. Rovnováha je někdy křehká.

Tohle rozhodování pro mě bylo zkouškou. Bylo velkým pokušením podlehnout obavám. Bylo velkým pokušením nechat své rozhodnutí na druhých, podlehnout vlivu jejich autorit. Nakonec bylo velkým pokušením jít přes své možnosti.

Ach, lide a země Kilimandžára, Tanganiky, Zanzibaru, safari ... ač o vás vím málo, stačila jsem si vás během dvou měsíců zamilovat. 

PS: Náhradník D. přijal místo po mě vzápětí, bez váhání, s nadšením!

mesjen ínlámron

"A kdy už budeš konečně žít normální život?"

Říkala P. něco v tom smyslu, že znakem dospělosti je skutečnost, že přestože víme o chybách svých rodičů,  milujeme je.
Ej-men.

Tanzanská

1J, 4, 18

Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.

Lewis, PhD., cíl a prostředek

- ..."Popravdě řečeno se ani nechci zbavit žízně pomocí nějakých předem připravených hotových pravd, které skoncují s aktivitou rozumu a myšlení. Nebo mi tam bude ponechána volnost myšlení? To je pro mě základní otázka, na tom trvám!"
- "Volnost myšlení ano. Alespoň to té míry, jako je žíznivý člověk volný, zatímco pije. Ten taky přece nemá skutečnou volnost zůstat žíznivý."
Duch chvilku přemýšlel. "Nemohu ustoupit, ani trochu," řekl nakonec.
- "Poslouchej ještě chvíli, " řekl ten bělostný zářící člověk. "Kdysi jsi byl dítě a věděl jsi k čemu jsou otázky. Byl to čas, kdy ses ptal, protože jsi chtěl znát odpovědi, a byl jsi rád, když jsi je skutečně dostal. Prosím tě, staň se znovu tím dítětem!"
- "Když jsem se stal mužem, Dicku, odložil jsem dětinské věci."
- "Šel jsi dlouho špatně. Vyměnil jsi žízeň za vodu a hledání za pravdu. To, co teď nazýváš volností hledání a zkoumání, má s cílem, k jehož hledání ti byl dán rozum, asi tolik společného, jako sebeukájení s manželstvím."
- "Jestli nemůžeš být uctivý, nebuď aspoň sprostý...

úryvek z Lewis, C.S. Velký rozvod nebe a pekla: Fantastický autobusový výlet z pekla do nebe. Vyhlídková jizda pro některé, rozhodně ne pro všechny.

...

všechno je v pořádku
pršííí!
se třemi i
křičím

(inspirace am)

DP

Otisk

Byl únor. Bylo teplo. Bylo nás šest a jeli jsme do Rychleb.

V Javorníku byl maškarní bál, německé domy, chuť na jedno a v parčíku lavičky. Na terase zámku nácíčci a všude na druhé straně Polsko.

Večer vydala vodu studánka a ráno kávu a čaj milá paní, co naslouchala hudbě kolem svíčky. Tančírna voní novým dřevem, nočním Račím údolím se nese tichá melodie...

Čerstvý vzduch, pohyb, slunce. Čertovy kazatelny za světla až příště. Domlouváme se na kratší cestě a po pár kilometrech ve skalkami lemovaném údolí s nesměle vykukujícími bílými hlavičkami devětsilu odbočujeme lesní cestou vzhůru. Luka se tu rozpínají do široka a jejich tráva je po zimě béžově unavená. Míjíme pár opravených domů, snad postavených na starých základech, křížek a kapličku, hory kamení. 

Místo odpočinku, Zatávka, dříve Stillstand. Čeká tu na nás Kryšot. Zbytky staré stavby, ovocné stromy, dvě maringotky, výhled na slezský říp, pódium života a Hobitín. Nejzřejmější radost z naší přítomnosti má pes. Pan Bárta nás uctil bábovkou a vaří vodu do termosek.  

Stoupáme k Uhelné. Luka. Výhledy. Staré stromy. Rozpadlé stavení se prý ještě v 60. užívalo. Ptáme se a Kryšot vypráví. Místa s příběhem. 

Loučíme se. Stoupáme. Svačíme. Čteme. Louky střídá les. Les střídají louky. Na pravo jsou vidět Vilémovice. Les je celičký vystlaný chvojím, divíme se tomu huňatému koberci.

K Hraničkám přicházíme zespod, od rybníčka.

Prostor. Ticho. Kříž. 

Hledáme místo, se kterým souhlasí naše přes sedmdesát let stará fotografie zaniklé osady. Připomínáme si lidskou malost.

Pláně. Dolůůůůůů.

Sedlo Peklo je daleko. Za hodinu padne tma. Domlouváme se na bližším noclehu. Stoupáme. Ochlazuje se. Zbytky sněhu. Studánka. 

Zůstáváme nad chatou. Chystáme oheň a věčeři.

Syto, teplo, kytara, milo. Městečko v Sudetech a "Ich bin kein Gestapo." 

Siluety spacáků kolem ohně. 

Zkřehlé tělo prokrvují ranní paprsky und Bewegung mit Helga. Snídaně a uhlíky. 

Loučíme se s Jindrou a vydáváme se dál po hřebeni. Ráz krajiny se mění. Traviny. Kamení.

Pod Peklem si zacházíme. V plicích čerstvost neděle. Scházíme k Nýznerovským vodopádům. 

U chalupy nad Nýznerovem potkáváme Prazimáky. Dominanta Žulovské pahorkatiny, Boží hora, se dává na pár chvil spatřit i s na vrcholu posazeným solitérním jak jinak než německým kostelíkem. Neobvyklý pohled.

Na nádraží přicházíme akorát, krev posledních rychlých kilometrů asfaltem naklepanou do dna chodidel.  

Jedeme, jíme, čteme, spíme.

Děkuji!

Příště třeba opravdu se sněžnicemi.

Četli jsme Pausewang, G.: Vzpomínám na Rozinkovou louku 

O empatii a soucitu

Jsou totéž?
Mluví to Brene :)

Jednou...

JEDLÁ ZAHRADA - ALYS FOWLER from GoschaTV on Vimeo.

Jeden den

Už budí slunce.
Vedle smetí před domem postává neopotřebený rošt polohovací postele. Blahobyt tahle doba. 
Les s mými malými slunci. A danělkami. Největší zábava je škrábat se dovrchu, který je, well, víc než steep. Prach, co by byl bláto, kdyby byl únor únorem, mají VŠUDE. Hřiště života a klacek je vším. Podíl na tomhle obyčejném velkém štěstí!
Den je laskonkový.
Hladina cukru stoupá.
A rychle klesá..
Emocionální hypoglykemie.
Nucení se do práce. Věci nejdou tak, jak by mohly.
Čekání na potvrzení vlastní hodnoty.
Z venku.
Ze sítě.
Je to tu. Zase?!?!
Je těžké nebýt nemilovánek.. Umět si to připomínat vždy, když to přijde. Jde o volbu, postoj, pohled, pocit! Vždyť všechno je. Stačí opravdově chtít. 
Sama kino.
Moonrise Kingdom.
Mezi tím se setmělo. Zaplatila jsem malou, dostala velkou a velký úsměv. Lužánky, chladno a vaniková zmrzlina. Překvapila jsem bratra P. s pivem na stojáka, dlouho mi věnuje své úsměvy a já se bojím je opětovat, aby a protože předjímám, co předjímá.
Už nechci myslet na předjímání. Ani předjímat. V pátek jsem zvládla být zranitelná, viditelná a statečná. Bez očekávání.  
Myšlenky vyrušilo maminčino nové žehlící prkno. V Černých polích se dnes urodilo! Život z přebytků doby. Myslím na článek o P. Kneblovi. Po tmě se nestydím. Tolik. Zkouším až doma. Že funguje vše.
Čeká tu růžový karafiát. Umyté nádobbí. A objetí.
Stokrát dokola poslouchám Klárku. Hluboké čokoládové oči.
Nenechat hřivny vedle popelnic. 
Půjdu spát s vděkem. Chci.

Validation

Úsměvem ke štěstí...
(16min)

Jednoduchý jako ve školce :)

Tak jsem byla taky na praxi v manželské poradně :).

A slyším se s překvapením, jak říkám kolegyni v MŠ: "...vlastně bych tam asi i mohla pracovat (!). Ty principy jsou jednoduchý jako ve školce. Je prostě potřeba znát svoje potřeby a komunikovat je srozumitelně a slušně tak, aby to druhý mohl slyšet. A ohlídat si je. A současně slyšet a respektovat ty jeho. Aby byly ty vztahy trvale udržitelný. No, a když jsou potřeby výrazně jiný, nebo se nerespektujou, tak si spolu ti dva hrát nemůžou.

O TEDx a O štěstí

TEDx je platforma pro sdílení myšlenek, které stojí za to šířit - "Ideas worth spreading" (Like a virus. But with inspiration instead of sneezing :).

Patří ke stálým zdrojům, které přispívají do mého soukromého zpravodajství. Poslední dobou si mnohem raději zamedituju nad nějakým zajímavým videem na TEDx než bych věnovala půl hodiny soustředění denně našim kvalitním večerním zprávám (to třeba u úklidu n. vaření). A vůbec je to príma, že si dnes člověk může pro sebe sestavit užitečný informační koktej prostřednictvím odběrů např. soc. sítí.

Zrovna včera šlo kolem jedno moc hezké video o štěstí a o tom, že si jej můžeme vyrobit. Aneb věci se dějí. Zásadní však je, jakým způsobem se rozhodneme je vnímat. Že jo;)?!
 

Moudra z Tichavského tuleňa

"Koupí každé koko.iny poškodíš kus přírodniny!"

"Tam kde chloupkům Bohem růst je přáno, nemá tím být pohrdáno!"

Příští rok bych ráda jela zase :)..