tady

bych chtěla sedět,

pracovat,

radovat se..

Tady.

Sedím,

pracuji,

raduji se!

Jak jsem jela do Afriky

Mám seznam snů. Od svých, hm?... sedmnácti. Z dnešního pohledu snad infantilních. Ale prosím, jsou to sny.

Být dobrovolníkem v cizí zemi min. 3 měsíce.

A pak ten inzerát. Plod prokrastinačních aktivit kdesi na fb z doby počáteční fáze DP. Chytlo mě to za srdce. Je to přesně to, co umím nejlíp a co miluju. Být s lidmi. Být s dětmi. Být v terénu. Nacházet řešení, tam kde ho jiní obvykle vidět neumí nebo nechtějí. Vycházet se skromnými prostředky. 

Přes církev. Projekt připravovaný leta, postavený na osobních vztazích místní komunity a sboru v Třinci. Devět měsíců.

Sloužit. Být blíž Bohu. Žít prostě. Rutinně. Snad až řeholně. Nacházet radosti v maličkostech. Vědět, že dost možná nebudu moct vyměňovat řeč a porozumění s  bledou tváří týdny, měsíce. Připravit se na mnohá odříkání... 

Otázky. Odjezd znamená, že se uzavře možnost dokončit něco, co jsem dosud považovala pro svůj život za velmi důležité.

Otázky nad vědomou a ne plně uvědomovanou motivací. Poctivost děvče!

Partnerské vztahy? Jsem v tomto tématu poslední měsíce křehká...

Vyplnila jsem tuny formulářů, shromáždila lejstra, motivační dopis, životopis podle EU rámce, několik dobrých lidí bylo ochotno věnovat svůj čas a síly psaní doporučení, a bla bla bla a vlastně vše v angličtině, no, zkrátka jsem se přihlásila.

Vybrali mě. Spolu s dalšími.

Hledají se dva. Vybírání trvalo taky dva. Dny. Jedna psycho aktivita za druhou. Při vší autenticitě mě to stálo dost sil. Přemýšlení o životě, minulém i budoucím. Osa života. Momenty jejího zvratu. Hodnoty.. Spolupráce nebo spíš nenápadné vedení a přebírání odpovědnosti za koordinaci skupiny v momentu zjistění, že na některé věci nikdo jiný nemyslí. Bože, jak já potřebuju vedle sebe parťáka, o kterého se nemusím starat, navádět ho, učit ho, vést, můžu se spolehnout... (!)

Od chvíle, kdy jsem pochopila svou favorizaci mi nebylo nejlíp. To asi taky tím málem praktických informací o projektu. A taky příšerná únava. Spánkový deficit.

V noci jsem měla pocit, že rozhodně nikam nejedu. Můžu sloužit v Čechách. Pošlapaných černých je tu dost. Soucit s africkými by mohli závidět. Uskromňuju se a raduju se z maličkostí už několik let. V posledních měsících prožívám intenzivní pocit Boží blízkosti.

Spím málo.
Ráno. Individuální pohovor. Otázky na syndrom vyhoření. A jak že se to mohlo stát tak mladému děvčeti. Otázka na partnerské vztahy. Co je jim do toho?!! Není jim do toho nic. Jen chtějí, abych o tom přemýšlela. Záleží jim na výběru toho nejvhodnějšího. Pro vybudování podmínek projektu si mákli. Pravidelně na místo jezdí. Není to ten typ projektu "od stolu". Jsou to dobří Boží lidé. Jsem otevřená, nehraju si na nic, nepopírám svá citlivá místa.

Dostává se mi uspokojivých informací o organizaci věcí na místě.

Výsledek do Velikonoc. Fajn.

Vyberou-li mě, pojedu. Buď vůle Tvá. (Nebo zbavení se odpovědnosti za vlastní rozhodnutí?) 

Dlouhá cesta vlakem domů mě nenechá utišit rozbouřené myšlenky v přibývajících znacích na výzkumu ani v obrazech konejšivého příběhu.

Dochází mi, že rozhodnutím pro Afriku jsem definitivně opustila několik z možných budoucích cest. Uvědomuju si, jak moc dobře to je. Bez ohledu na výsledek vím, že tamtudy už jít nechci. Skvělé. Kdyby tohle byl celý výstup akce, stálo to za to.

E-mail. Vybrali mě.  A taky parťáka.

O A., který má jet se mnou, bych se starat nemusela. Řešíme nejprve nějaké věci spolu, oba máme nějaká váhání, pak po vlastní ose.

Písemně potvrzení se od nás čeká asi do deseti dnů. 

Devět měsíců služby ve školce, škole, sirotčinci a komunitě.

Mám radost? Mám strach. 

"Vyberou-li mě, pojedu..."

Odhodlání k rozhodnutí jet je přímo úměrné množství  konktérních informací o africké realitě. Získávám je mezi prací, která se teď valllllllllllí ze všech stran... 

Probírám svá váhání s několika lidmi. Jsem poslední dobou víc než kdy jindy vděčná za dobré duše ochotné mi nastavit ucho a být na chvíli blízko. S jakou samozřejmostí jsem dřívě přijímala, že byl vždy na blízku někdo, kdo mohl být svědkem celé epizody. Zvláštní pocit tohohle oddálení.. A prý že působím tak konsolidovaně. (Cha!) Dost kolemjdoucích nadchla exotika destinace a byla bych prý hloupá, kdybych nejela. Uvědomuju si ale, že ať si říká, kdo chce, co chce, nakonec to budu já, kdo bude devět měsíců "tam". Ta velká odpovědnost z rozhodování tíží. Rozporuplné pocity. Vím, že se musím rozhodnout sama, ale tak ráda bych se téhle odpovědnosti vzdala, delegovala ji, neměla ji..

 

Na Vzkříšení se definitivně rozhoduji.  

Pokorné ANO.

Že rodiče nebudou nadšení jsem věděla. Nejméně nepříjemně nakonec reaguje maminka. Bojí se, ale je statečná, zná mě a ve velkých věcech mi důvěřuje. Že budu muset vyslechnout sto plus jedno "praktických" rad je ale bez diskuse :). Sestra ze zámoří volá podruhé během dvou dní. Prý jestli jsem přemýšela, zda chci zasvětit svůj život Bohu, byť ne v tom řádovém slova smyslu, nebo bych chtěla mít taky rodinu? Zda můj odjezd není reakcí na nějaké zklamání? Oceňuju, že své obavy komunikuje přímo se mnou. 

Celkově se cítím "doma" nepochopena. Začínám si zvykat... (Kaju se nad situacemi a případy, a že jich nebylo taky málo, kdy jsem typicky těm, na nichž mi nejvíc záleželo, vnucovala svá řešení a pravdy, podsouvala jim svá očekávání, své strachy, přisuzovala své motivy jejich jednání, zkrátka, snažila si je napasovat do škatulek mých omezených obzorů. Stejně, nakonec to vždy přirozeně vedlo k vzájemnému oddálení.)

No a pak přišla myšlenka ověřit si jednu "maličkost" na studijním.
Afrika byla po celé té anabázi v náhle na misce vah s tím, zda půjdu ke státnicím teď nebo až za rok s tím, že bych si za rok "zopákla" tento semestr. No při té představě mě polila hrůza. Tedy buď Afrika a dost možná odfláknout diplomku, na které z nějakých důvodů tolik lpím a hotovo, nebo Afrika versus klid na konec studia, který si tak pečlivě hájím. A udržuju tím stabilitu.
Den stresu, protože definitivní rozhodnutí musí být "zítra".

Ano, šlo by to, přerušit... Jenže... Pět let se o něco snažím, tlačím to před sebou, přizpůsobuju tomu všechno ostatní, jde to blbě, a teď by se to mělo o rok prodloužit? Pocit z té představy je tak svíravě nepříjemný.. Přidalo by se pak ještě několik dalších nepříjemných důsledků. Když se přidá k původnímu váhání ještě tohle...

Vyšlo z toho smutné ne.

Začínám si zvykat.
Přichází úleva z jistoty rozhodnutí. Je to tak nakonec dobře. Žádné řešení by nebylo špatné.
Jsem překvapená, jak velkou prioritou je pro mě klid na práci a nepřítomnost stresu. Rovnováha je někdy křehká.

Tohle rozhodování pro mě bylo zkouškou. Bylo velkým pokušením podlehnout obavám. Bylo velkým pokušením nechat své rozhodnutí na druhých, podlehnout vlivu jejich autorit. Nakonec bylo velkým pokušením jít přes své možnosti.

Ach, lide a země Kilimandžára, Tanganiky, Zanzibaru, safari ... ač o vás vím málo, stačila jsem si vás během dvou měsíců zamilovat. 

PS: Náhradník D. přijal místo po mě vzápětí, bez váhání, s nadšením!

mesjen ínlámron

"A kdy už budeš konečně žít normální život?"

Říkala P. něco v tom smyslu, že znakem dospělosti je skutečnost, že přestože víme o chybách svých rodičů,  milujeme je.
Ej-men.

Tanzanská

1J, 4, 18

Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.

Lewis, PhD., cíl a prostředek

- ..."Popravdě řečeno se ani nechci zbavit žízně pomocí nějakých předem připravených hotových pravd, které skoncují s aktivitou rozumu a myšlení. Nebo mi tam bude ponechána volnost myšlení? To je pro mě základní otázka, na tom trvám!"
- "Volnost myšlení ano. Alespoň to té míry, jako je žíznivý člověk volný, zatímco pije. Ten taky přece nemá skutečnou volnost zůstat žíznivý."
Duch chvilku přemýšlel. "Nemohu ustoupit, ani trochu," řekl nakonec.
- "Poslouchej ještě chvíli, " řekl ten bělostný zářící člověk. "Kdysi jsi byl dítě a věděl jsi k čemu jsou otázky. Byl to čas, kdy ses ptal, protože jsi chtěl znát odpovědi, a byl jsi rád, když jsi je skutečně dostal. Prosím tě, staň se znovu tím dítětem!"
- "Když jsem se stal mužem, Dicku, odložil jsem dětinské věci."
- "Šel jsi dlouho špatně. Vyměnil jsi žízeň za vodu a hledání za pravdu. To, co teď nazýváš volností hledání a zkoumání, má s cílem, k jehož hledání ti byl dán rozum, asi tolik společného, jako sebeukájení s manželstvím."
- "Jestli nemůžeš být uctivý, nebuď aspoň sprostý...

úryvek z Lewis, C.S. Velký rozvod nebe a pekla: Fantastický autobusový výlet z pekla do nebe. Vyhlídková jizda pro některé, rozhodně ne pro všechny.

...

všechno je v pořádku
pršííí!
se třemi i
křičím

(inspirace am)