A po tom všem přichází období veliké vděčnosti...
Teď už je ejaja hopsasa..
Ale dalo mi to zabrat.
Vděčnost.
Převeliká. Za to všechno. Za to nyní. I za to předtím. I za to přitom,
daleko v Čechách... Všechno jsou to takové malé velké zázraky.
Život je úchvatný možností úhlu pohledu. Z každé zkušenosti se lze učit.
Několik důležitých věcí v tom mém dostalo během toho posledního půl/roku nové obrysy. Kéž bych se něco skutečně naučila..
Syndrom.
Ku
podivu ne ten na A. Jiný. Můj :). Ještě na gymplu se to dalo uhrát na
dobrou hlavu. Na právech víceméně taky. (A taky nutno říct, že jsem u toho nepracovala.) Později na poctivost a otevřené
karty. Někdy jsem ze sebe nenuceně udělala většího blbce než bylo třeba.
Až se mi to nezvládání a nerespekt k sobě začaly příčit. Po kolikáté
tento semestr odevzdávám v poslední minutě? A občas taky po. Po kolikáté
píšu omluvný mail, sypu si popopel na hlavu, někde o něco prosím,
protože jsem to nestihla? Napjatě čekám odpověď a opakovanou milost.
Všechno na poslední chvíli nebo po ní. Nespokojenost s procesem, velmi
často s výsledkem, tedy se sebou. Ochránit sebevědomí. Zapomenout.
Potlačit ji. A začít znovu na novém úkolu. A znovu stejný konec.
Diplomka je jen zesílením všech symptomů a zhmotněním toho, co se mnou už dlouho táhne:
Nádherné velké vize. Nerealistické cíle. A velké pracovní nasazení.
Neschopnost
se toho vzdát, byť je s postupem času neproveditelnost dle původní
představy stále zřetelnější. Lpění a hyperfokus do posledka. Snaha v
minimálním zbývajícím čase realizovat nová náhradní řešení. Některá ve
zmírněné podobě opakují týž chyby.
Nekvalitní výsledek. A tak dokola.
Jen to nasazení je tím menší, čím je větší únava.
A znovu.
Neschopnost si zorganizovat čas. Odkládání věcí. Pocity zahlcenosti.
Nikde nemůžu být včas a nic nemůže být připravevné předem..
Dlouho
jsem si myslela, že se flákám a byla na sebe naštvaná, dokud jsem si
neuvědomila, že mám za sebou desítky, stovky a u menších úkolů taky
nepřiměřeně vysoký počet hodin práce, byť bez odpovídajícíh výsledků, a
oprávněně se mě zmocňují pocity vyčerpání.
Pomohlo: Rozdělit si
velké úkoly na menší a ještě menší. Udělat si timetable, naprosto
důsledně se ho držet a jet. Neodkládat, nebýt ležérní. Pracovat podle
něj, pravidelně, soustavně, drobnými krůčky vpřed.
V každém časovém úseku se věnovat dané věci, nevadí, že nebude dokonale zvládnutá, hlavně, že bude nějak základně
postižená. Ke všemu při plánování připočítávat zdánlivě nehorázně
velkou rezervu. Precizovat se může na konci, až je důležité hotovo.
Počítat s časem na odpočinek a jeho organizaci(!) a odpočinkem jej vyplnit.
Mimorealita. Poptávané já a skutečné já.
Všechno
to nějak souvisí s tím, kdo nebo co skutečně jsem nebo nejsem. Velké
vize, nerealistické cíle... Místo toho, abych rozvíjela dary, co mi byly
dány, stále je považuju za druhořadé a stále se cpu do činností, které
mi nejsou vlastní. Lžu si do kapsy. Pilně kácím stromy, ale ve špatném
lese. Umělecké sklony a tendence k praktickým a pečujícím činnostem
nedoceňuju, považuju je za něco méně hodnotného a chci být to, co
nejsem. Intelektuál, učenec, věděc, analytik, rozumová bytost. Jsem
velice vděčná, že se mi díky "africké zkušenosti" ozřejmilo, že na ten
doktorát nechci, protože to není moje cesta. Aspoň ne teď.
Tenhle
vnitřní konflikt se mi vrací do života, i když už jsem ho několikrát,
byť ne tak zřejmě, identifikovala. Jako bych ji neměla ráda, tu
skutečnou Denisu. Z nějakých důvodů není dost dobrá. Taková, jaká je, jí
neumím docenit. (Byť. díky P. se toho hodně změnilo.)
Doma
se mi od mala od mého nejbližšího muže dostávalo uznání vždy jen za
výkon. Nepamatuju si projev lásky jen tak, jen proto, že jsem..
(Snad
je to taky tím, že to pro mě bylo vždy spojené s fyzickým kontaktem,
pohlazením, objetím, na což taťka nikdy moc nebyl a navíc se to mezi
otcem a dcerou, kteří nejsou sví vlastní, jaksi nehodí..)
Svou
sestru jsem mohla překonat jen v situacích, kdy jsem vykazovala větší
nadání v matematice, fyzice, chemii, řízení, apod., což mimochodem nikdy
nebyly mé silné stránky. Bohužel na ocenění toho, kdo opravdu jsem a co
opravdu umím, nedocházelo. Chtěla jsem být ceněná. Myslím, že mi ta
obyčejná nepodmíněná tatínkovská láska vlastně hodně moc scházela, byť
si to uvědomuju až zpětně. Tak jsem se snažila. Snažila. Snažila. A
zvykla jsem si zapírat se a snažit se často právě v tom, co nebylo vůbec
to moje, abych byla láskyhodná.
To teď nemá být stížnost. Jen
konstatování toho, jak na to z dnešní perspektivy pohlížím. Snaha
porozumět své zaseknutosti v čase, kdy mám naději, že se šrouby povolí a
časem s nimi půjde pohnout. Je mi to líto. Ale jsem současně
přesvědčená, že taťka dělal, co uměl.
Naučila jsem se tímto
způsobem, že zvládnu cokoli. Stačí opravdu chtít a zapřít se. I to je
cenná vlasnost do života.Jen nesmí scházet něco velmi podstatného.
Radost!
Inu. Věřím, že studium bylo svého druhu hodně teoretické až věděcké, a že když si budu vybírat činnosti v
souladu se sebou samou, odpovídající mému skutečnému já, syndrom vymizí a
symptomy budu mírnit tím, co jsem se naučila. Aneb všechno špatné je k... Každou zkušenost je možné reflektovat a vytěžit. Kéž by.
