Právní

Zostuzena nevědomostí o víkendu jsem si řekla, že takhle důležitou věc by teda "právník" měl vědět. A tak jsem chvíli hledala a dospěla k závěru:
Nahatí si můžete chodit docela nepostižitelně.
V ASPI jsem "vygooglila" Nahý Ujezdec, nahé věteve a nahou nukleovou kyselinu.
(Leda by to ještě upravovala nějaká obecní vyhláška,... ale pochybuju.)

/Takže odvolávám, co tu trdím... Přestupkový zákon, děti. A Ondra má za 1 z práva./

...

Jó, a tahle od Trabandů se mi teď taky nějak pořád vrací. Hlavně třetí sloka..

Někdy před sto lety se můj dědek narodil
A celej dlouhej život se na poli lopotil
Jaro, léto, podzim, dřina - neznal, co je dovolená
Tři košile, sedm dětí, dvoje boty, jedna žena


Jdou, jdou, jdou mraky oblohou jdou
Jdou, jdou, jdou a nikam nedojdou


Fotr přišel do města, do fabriky
Kde motal dráty, vrtal díry, tahal hřebíky
Po šichtě na pivo, v neděli na fotbal
Nekonečně blbej televizní seriál

Jdou, jdou, jdou mraky oblohou jdou
Jdou, jdou, jdou a nikam nedojdou

Já sedím v teple na prdeli ve svý kanceláři
Moje práce informace, data v kalendáři
Já vyštudoval všechny školy s dobrým prospěchem
A stejně nevím, co tu dělám a kdo vlastně jsem

Jdou, jdou, jdou mraky oblohou jdou
Jdou, jdou, jdou a nikam nedojdou

Nechci bejt jako ve větru strom
Kterej se skácí, když udeří hrom..

Into the Wild

Stálo by za to ho vidět na velkém plátně. Spousta záběrů je vskutku dechberoucí. Zřejmě se dostane pod kůži každému, kdo není pohřben konzumem, přemýšlí o společnosti a hledá zdroje nových sil v přírodě.

Je to už pár dní zpátky, co jsem ho viděla a řeknu vám, zasáhl mě hluboce. Pořád se mi některé obrazy vrací.. Kolik jen jsem měla porozumění pro ne/obyčejného hrdinu, jenž toužil po absolutní svobodě v aljašské divočině. Dost možná, že ta míra identifikace souvisí s tím, že i já jsem na prahu volby co dál s životem po škole a beru to hodně poctivě..

Doporučuji! Vědoma si subjektivity náhledu. (Ale může být vlastně doporučení z podstaty věci samé jiné povahy:)?

Arbo.

Do arboreta mě v pá. vytáhla Po. A bylo to úža.

Vřele dopo. nejlíp dopo.

(na foto. os.favorit hlaváček jarní)

Jarní

Zase jsem byla v antikvariátě, opět nenašla to, co jsem chtěla, ale bylo tam krásně... Vonělo to neodolatelně knižně, pán měl na pultu ve staré sklenici od mléka žlutou gerberu a zpoza závěsu se linul klasický koncert. Oproti uspěchanému městu klid, jiný svět sám pro sebe a jeho návštěvníky. Je tak trochu kouzelný, ten krám. Každý, kdo se tam zastaví a naladí se na jeho vlnu klidu, má pak po zbytek dne dobrou náladu a je nadán vnímat krásné věci...

V té samé cukrárně jsem koukala, co bych a pak jsem zjistila, že vlastně nemám na sladké vůbec chuť. Je to taková komunistická babička, podle kabátku i podšívky, ale kafe na stojáka tu stojí krásných 10Kč!

V obuvi se na mě smály jemně bleděmodré punčocháče s proužkem. Asi si budu muset pořídit nějakou dubnovou sukni. A vlastně asi i botky, aby mi ty punčocháče měly k čemu ladit. (Blesková pochybnost: marnivost(!), ale byla brzy ta tam.) Ách to jaro..

Na Pekandě, kousek nad Annou, měli v jednom květinářství narcisky za pět a v druhém gerbery po deseti. Počítala jsem, komu všemu bych mohla udělat radost, kdyby nebylo nasnadě, že by při všem dalším počínání uvadly. Ale i tak mě jejich dostupnost potěšila.

Na koniklecích na Kamenném vrchu jsem byla poprvé. Pro Brňáka skoro ostuda... Proti sluníčku vypadaly ještě úchvatněji. Chlupaťoučkost jim při něm vykouzlila stříbrnou auru. Kešku v lese jsme nenašli, zato byly o mnohem lepší sasanky.

Okrašlovací spolek katedry enviromentálních studií FSS mě zaujal nejen svým názvem, ale i zpracováním Muže, jenž sázel stromy, co by loutkové stínohry. Tváří známých bylo ku potkání překvapivě víc než dosti, a že to byla setkání příjemná.
V hledišti druhá dějová linie, zrovinka vedle mě se ti dva rozhodli dát světu najevo, že už nejsou kamarád a kamarádka, ale milý a milá, a když se opět rozsvítilo, svítili i oni - radostí, drželi se za ruce a já měla taky radost. Tak nevím, jestli jsem se dojala víc nad nimi nebo nad příběhem :).

Před ústavním soudem jsou javory napučené do květu a pod lampou připomínají miniatury závěsů na křišťálových lustrech, jen v zelené. Obdivně jsme nad tím jevem vzdychly ve třech a bylo to prima, vzdychat ve třech, neb pro tyhle šperky přírody nemá oči hned tak někdo.

Během toho, co se tramvaj drkotala směr sídliště jsem zatoužila aspoň na čas bydlet v chaloupce s policí starých dobrých knih, vařit na kamnech, mýt se pod konví, obdivovat přírodní květinářství a třídit žaludy...

Jaró!

Zbojnická uspávanka

Půjčila jsem si ponejprv a ko-ne-čně Ronju, dceru loupežníka, od A.Lindgren a každý večer se ocitám daleko daleko na severu v Mattisově lese a dávám si pozor před větrnicemi, na to, abych nespadla do Pekelné tlamy a vůbec na všechno, co je nebezpečné, a cvičím se v nebojácnosti.

"Měla si dávat pozor, aby nespadla do řeky, řekl Mattis. A tak skákala s rozkoší po kluzkých kamenech na břehu řeky, kde voda nejvíc bouřila. Nemohla si přece dávat pozor někde daleko v lese, aby nespadla do řeky. Aby to mělo nějaký smysl, muselo to být u peřejí a nikde jinde. Aby se dostala k peřejím, musela slézat z Mattisovy hory, která se tu prudce svažovala k řece. A tak se zároveň mohla cvičit v nebojácnosti. Napoprvé to bylo težké, to se bála tak, že musela zavřít oči. Ale pomalu jí přibývalo odvahy a brzy poznala, kde jsou trhliny, kam si může stoupnout a kde se pevně zachytit prsty, aby pozpátku nespadla do proudu.
To mám ale štěstí, že jsem našla místo, kde si můžu dávat pozor, abych nespadla do peřejí, a přitom se cvičit, abych neměla strach..."

Žasnu nad jednoduchostí a láskyplností toho vyprávění. Zatěším se i několikrát za den, jak se k tomu účelu zavrtám do peřiny.

Mezi zdmi

Francouzský snímek ze školského prostředí. Jakoby dokument, ale přece hraný. Neretušovaná realita. Vztahy mezi žáky a učitelem. Nostalgie prosté. Místy až drsné, ale přece lidské. Zaujme snad všechny, co přemýšlejí o roli výchovy. Nečekejte klasiku, oddychovku, ani postmodernistickou (pseudo)intelektuální jízdu, prostě realita.

Jiný. A dobrý.

(ČSFD)

DP

Hotovo! Odevzdáno. Uff...
A já jsem taky hotová.
Děkuju za podporu všem dobrým duším! Bez patosu.
Hrábla jsem si, fyz. i psych. Asi fakt nejsem takový drsňák, za kterého se bůhvíproč mám.
Stihla jsem to, zřejmě na úrovni i v čase odpovídajícím naší fakultě. Ale sama nejsem vůbec spokojená. Prostě ne. Kvalita úměrná předem vymezenému jeden a půl měsíci, což je na věc, která vás nečekaně baví sprostě málo. Je to halt o prioritách...

A přínos?
Vědecký žádný. Osobní nečekaný.
Probudilo to ve mně hlad po poznání. Co hlad? Přímo chtíč. Potřebovala bych přečíst ještě tohle a támhleto a tamto. V knihovně jsem jak děcko, co vidí kolotoč a chce se povozit na všech příšerách. To je vám tak úžasný pocit, když člověk dělá na něčem, co ho baví, co mu dává smysl. Nadruhou stranu je tenhle zápal, u mě spojený se světa "spasováním", neskutečně vyčepávající. Zjištění, že badatelskou činnost podobné intenzity bych musela doplnit půl-úvazkem kydání hnoje nebo jiné čistě fyzické aktivity, kde výsledky vidno rychle.
Poznala jsem radost z empirie i racia, ale pak zas byla zklamaná, že čistě touto cestou to taky nepůjde. Je halt to "spasování" náročné.., a když se do toho plete ten zatracený lidský faktor, věda si na vědu jen hraje. (A vůbec se divím, že věda sebe sama ještě nepopřela...ať žije noetika..)
O osobním rozvoji jsem toho nepřečetla tolik, ale zase jsem to brala hodně poctivě. A tak jsem místo kýžených výstupů do práce řešila osobní poslání (což je podle všeho základ štěstí a spokojenosti každé myslící bytosti) a to bylo asi nejvíc nejvyčerpávajícnější, neb jsem to nemohla pustit ze zřetele s vypnutím PC a stejně furt nevím.


A na co jsem tedy přišla? Že je to všechno o výchově. A že existuje něco, čemu se říká axiologizace, což je snaha o výchovu správných a žádoucích hodnotových orientací. Tak to mě teď zajímá. A zároveň trápí.

Asi bych potřebovala, aby mě od toho spasování někdo spasil nebo mě to spase.