Dotki se mě...

Tlačit vozík.

Koukat se skupinou milých a inteligentních lidí, kteří často neovládají víc než svůj krk, hlavu, část mimických svalů a mluvidel na film o velmi vnímavém a citlivém muži, novináři a básníku, téměř čtyřicátníkovi s kvadruplegií, který dosud z dost pochopitelných důvodů neměl příležitost poznat oboustrannou lásku a tělesnou intimitu. Lůca vedle mě pláče.

"Nech mě se tě dotknout svými slovy. Neboť moje ruce, lehké a nadnášející se jako cihly ignorují má přání a tvrdohlavě odmítají vykonávat mé nejtišší touhy.."

Po filmu se de, nebo spíš jede, ven na cigaretu. Z vždypřítomného batůžku na zadní straně vozíku vytáhnout kouření, cigaretu, zasadit ji do špičky, podat jí Lůce do úst, připálit, čekat až potáhne, vycítit, kdy bude chtít hnát kouř ven a kdy je třeba jí od úst oddálit a odklepat popel tak, aby neudělal díru na svetru.

A potom pařit. Kytara. Zpěv. Smích. Alkohol. Některé dny přiměřeně a jindy o trochu nebo o mnoho víc. Přidržovat slámku ve skleničce, počkat na úchop jazyka a sání, které budí dojem velkého úsilí. Nebo lít po troškách přímo za zuby, odhadnout správné množství tak, aby tekutina neskončila ve špatné trubici.
Kde jinde než na táboře. Ač dávno dospělí, pokud nebydlí v chráněném bydlení, jsou pro své starostlivé rodiče stále dětmi, nad kterými je třeba bdít.
Nejsem ani pařmen, nebo jak se to vezme :).. Natož kuřák, ale tohle mě baví! Baví mě být při tom. Jejich požitek a nadšení mě sytí.

Vyčisit zuby v cizí ústní dutině. Poprosit o pomoc při sundávání z vozíku. Převéknout. Přebalit. V noci vstát a přepolohovat.
Přebalit. Nechat vybrat oblečení na nový den. Obléknout. Požádat o pomoc s přesazováním na vozík. Hygiena. Snídaně. Krmit. Napojit.  ...

Odtlačit na program. Vyrábět bylinný ocet, náramky, odlitky, točit film, jet na 14km pěško-vozíko výlet, obdivovat kytky, stromy, krajinu, slimáky, domy a krámky na náměstí v Telči, jít na kafe a zmrzku a večer do hospody.
Nebo nachystat deku a požádat o pomoc s přesunem z vozíku dolů, namazat krémem, nasadit sluneční brýle, nainstalovat paraplíčko a jen tak si ležet a nechat okolí, ať za námi přijede na kus řeči. Přebalit.

Rozeznat potřebu, správně se ptát nebo zoufale pokládat nekonečný seznam otázek, na které je odpovědí někdy ne, jindy náznak otočení hlavy ze strany na stranu, to asi podle momentálních sil. Mít trpělivost a snahu se dopátrat jejího přání. Nezapomínat nabízet všechny možnosti v každé situaci znovu. Nespokojit se s tím, že jednou bylo něco tak a bude to tak i dál. Neulehčovat si práci, dát pozor, abych ji nemanipulovala do něčeho, co je pro mě snadné, ale co ona (tak uplně) nechce. Představovat si, jaký přístup bych v podobné situaci ocenila vůči sobě a přesto si zkoušet představovat, že ona to může mít jinak a pokoušet se jí to nabízet.

Lůca totiž nemluví.

Teda vlastně mluví. Především očima. A pak zvláštně artikulovaným jo a ne. Záchvěvy a staženími těla. Pohybem paží. Úsměvem. Smíchem. (Její vytříbený smysl pro humor mi prozradil, jak moc je bystrá.)  ...

"Nech mě se tě dotknout svým smíchem a slzami.."

Zakoušet radost. Radost ze setkání. Radost z blízkosti. Radost z porozumění. Radost z možnosti zažít na vlastní smysly, to co dávno rozumem vím. Totiž,  že Lucie i další účastníci tábora jsou sice na první pohled odlišní svým vzhledem, v běžném životě potřebují asistenci druhých, ale na ten druhý jsou uplně stejní jako jacíkoli jiní lidé. Se svým prožíváním, emocemi, touhou po seberealizaci, lásce, prostě radostmi a starostmi, ...

Bylo mi ctí a potěšením.
A už dlouho jsem se s nikým tolik nenasmála jako s Lůcou!