Rozhovor

Ráda bych si ho pamatovala dlouho.
Minestrone, která prý je velkou konkurentkou své jmenovkyně ze Spolku. Srdečná společnost všech u velkého stolu v kuchyni.
Piáno. Přišel taky proto, že jsem mu lála, že hrál, když nebylo zdvořilé odejít a jít poslouchat. Ale rozuměla jsem, že musel. A taky jsme spolu nemluvili od Vánoc.

Oba jsme měli odvahu.
Já - nepodlehnout obavě z toho, co by si mohl myslet, když ho pozvu a odvahu pozvat ho. On - odvahu čelit obavě z toho, co si budu o našem vztahu myslet, když pozvání přijme. On - odvahu ukázat svou nedokonalost, snad i být připraven přijmout pocit selhání, odvahu zahrát pro mě, byť pro druhé nehrává.
Já - odvahu oceňovat, co se mi na něm líbí, včetně té odvahy :), přestože by si to mohl vyložit nad rámec našeho přátelského vztahu. On - odvahu oceňovat, co se mu na mě líbí přes obavu z toho, co ve mě jeho ocenění může vyvolávat.
Já - odvahu svěřit mu svůj únor. On - odvahu mluvit o své křehkosti, důvěřovat, mluvit o svém nitru. Já - odvahu...
... atd.

A tak jsme tu dál byli. Horu strachů jsme postupně překonali. Snad inspirováni sebou navzájem. Překonali jsme obavy, mluvili otevřeně, byli nádherně sví, ryzí, obnažení ve svých starostech, radostech i ve vzájemném obdivu.
Sdíleli jsme, ale nečekali ani nenabízeli záchranu. Bylo v tom něco velmi partnerského.
Byli jsme stateční a proto sví a stálo to za to.
Radost.