"Mám manžela, mám dvě děti," vyprávěla mi s pokrčenými rameny a unaveným pohledem B., "a co, no... nejsem šťastná". To je zvláštní, nerozuměla jsem. Jakto, že není. Znám je oba. Oba jsou to fajn hodní lidi. Zdá se rodinné typy.
Znám ty, kteří touží po dětech. Ty, kteří touží po životním partnerovi. Věří, že až se jim jejich velká přání splní, budou šťastní. Hm..
Jsme o pár let a dětí dál :).
Je šťastná? Nevím.. Dlouho jsme se nepotkaly.
Jsem šťastná já?
Asi.
Co to vlastně znamená? A co by se muselo stát, abych opravdu byla? Je třeba, abych měla něco, co nemám, abych mohla být? - Jistěže. Našlo by se několik věcí, které by mi, myslím, udělaly velikou radost :). Byla bych potom skutečně šťastná?
A můžu být i bez nich?
Můžu. Dokonce plně. Skutečně a opravdově. Potud, pokud umím být vděčná. Vděčná za vše dobré, co je. A že toho není málo. A i kdyby toho bylo méně, i za to bych mohla být vděčná. A i kdyby ještě méně, našly by se jistě věci, za které bych mohla děkovat. Slunce snad vyjde vždycky.
Přišli mi na mysl silní lidé, kteří prošli nacistickými lágry a komunistickými vězeními, lidé, kteří žijí ve válce, lidé, kteří žijí v chudobě a přesto si uměli nebo umí udržet pocit vděčnosti a podmínkám navzdory uměli/umí vést šťastný život. Asociace Frankl. Extrémní případy, říká paní námitka. Jistě. Ale právě na nich je patrné, že příčinná souvislost mezi dostatkem a pocitem štěstí nefunguje. Respektive ne vždy.
Je radost, potkávat lidi, kteří si váží toho, co mají a umějí být spokojení, bez ohledu na to, kolik toho je. Kteří si to pěkné opečovávají. Je inspirativní vidět, že se umějí na svět dívat skrze to, co jim bylo dáno a dopřáno. A ne skrze to, co jim schází.
Dvě děti, manželka, dům se zahradou, bazén, dobrá práce, dvě auta v garáži. Může to být velké štěstí. Ale vůbec nemusí.
Mít co jíst. Cítit chuť. Cítit vůně. Vidět slunce. Moct se hýbat. I to může to být velké štěstí.
Klíč je uvnitř. Někde hluboko. V nás. V místě čirém jako hladina litevského jezera. V místě, na které svítí slunce a kde se potkává otázka s odpovědí. V místě, kde se potkáváme s Hospodinem.
A tak chci hrát tu hru, tu hru na vděčnost a ne hru na to, co schází.
Každý den. Každý okamžik.
Žádné komentáře:
Okomentovat