Celým srdcem svým

Panská

Nohy na pedálech. Večery a dny na balkoně. Slunce a vůně deště. Výhledy na Starou radnici.  Paničky. Těším se. Ale tahle část mi bude chybět..

Jiskra bude (zase) třeba

Chytálky:

12.30h
venkovní teplota 15 'C
teplota v domě 10 'C

Hláška dne:
Termospodky - to chceš!

Kdo se nenarodil a jiné

Nejvíc nejlepší na vánocích v posledních letech jsou setkání.

Honzík, Janinka, Jasmínka, Nosnost, Cyránky a tak v Nedvědici. Výletování chladnými širokopci, návrat do teplíčka a kaprová věčeře, ježíšek v košíku (letos je to kniha o dřevostavbách a Jarda taky dostal autíčko na solární pohon), rituál (letos s bytostí v zahradní chatičce), zpívání na mostě při pouštění loďek a zpívání  a hraní při víně, objetí, sdílení, lidské teplo... Prostě Kdo se nenarodil, ten tu není! Letos jsme založili kroniku. Pro jistotu.  Blu, kterou jsem neviděla věky. Míla, které se nelíbí homeopatický kalendář. Krysička stále usměvavá. Kirsten hlasně zpěvný. Jarda tuleň. Věrka, balafon a kytara. Honzík s koncovkou. Na Lukeho, Ani a Martina je tu snad moc lidí. A já na klarinet. Načež mě zalehnul Kyslík, který přijel až z Prahy, což po tom ranním cukroví a čaji není rozumné. Ale to on nikdy nebyl. Jurasko a Saša básní o Maroku, zatímco Pája spí. Martin a Hani jeli asi už v noci, stejně jako Jitu a malý princ. Stavuje se Zdenička, ale spěchá. Asi za novou láskou. Kristi taky není na deskovky.
Micháč a Hel zdraví od protinožců a Hel připíjí pouze čajem. Co to asi znamená :)?

Slunovrat na Slunečním návrší u Věrky a Martina.
Jaroušek a jeho Felda. Seznámení se Zuskou, co jezdí na kole uplně všude a uplně vždycky a je horská průvodkyně. Terezka s miminkem, ťuťu ňuňu, aneb kolik se toho dá stihnout za jeden rok. Křtinští skauti. Hanka z lesní školky. Mali a Šíma, co se věsí na Lukeho a Jardu, protože se dají. Tygrokocour vlček, prvotřídní mazel. Martinův výklad o stěně dřevostavby.
Pálení osobní tmy a odkládání břemene, které pákou převáží světlo, jež zažhne oheň. Plameny. Bubny. Zpívání. Povídání dlouho no noci.
Vyplatilo se. Světla přibývá. Ráno nádherný východ. Sluneční návrší - oranžovým sluncem ozářená tmavomodrošedá mračna. Úvaha o koupeli v jezírku, ale nakonec jen procházka zarosenou loukou.

Doma Martin uvařil indii. To se tak vrátíte po třech dnech z Prahy a hle, teplá večeře o několika chodech, víno. Loučení před Vánoci. Domácí kruh.  I když se smutnou Domkou.
Moc si toho vážím. Příští rok snad už jinde. Odvaho, neodcházej. 

S DŽESem jsme si letos věnovali texty. Miluju Jířu! A Pavla! A Ani a Oldu! A vlastně všechny. Lidé, kteří spolu rostou duchovně, zatímco já jsem přízemně ráda za jejich obyčejnou přítomnost. Ve Znojmě slavíme konec roku. Zpívání tezovek v kapli nám vydrželo od půlnoci do půl třetí.
Nápad, kam se vydám.

Dámský vánoční punč. Nechce se mi do Mordorrruu. Zahrada to jistí. Snad trochu rozpačité.. Ale milé.

Tak ještě zbývá Kapřík a taky Dvůr a Karlovice.
A maminka a tatínek. Dva velké důvody, proč jsem ten advent a Vánoce letos nezrušila.
Díky Petře za intervenci.

Dagmar Hochová

Paní Fotografka.

Smutek

- nahmatat obrysy - rozměr - tvar - barvu -
- sledovat pohyb -
- snad i zvuk -
- má i chuť? vůni? zápach? 

Poznat to -
- prožít -
- procítit -
- přijmout.

Pohladit to - a pohladit se -
- a ještě jednou pohladit -

- a nechat odplynout.

Hra na vděčnost

"Mám manžela, mám dvě děti," vyprávěla mi s pokrčenými rameny a unaveným pohledem B., "a co, no... nejsem šťastná". To je zvláštní, nerozuměla jsem. Jakto, že není. Znám je oba. Oba jsou to fajn hodní lidi. Zdá se rodinné typy.

Znám ty, kteří touží po dětech. Ty, kteří touží po životním partnerovi. Věří, že až se jim jejich velká přání splní, budou šťastní. Hm..

Jsme o pár let a dětí dál :).

Je šťastná? Nevím.. Dlouho jsme se nepotkaly.
Jsem šťastná já?
Asi.
Co to vlastně znamená? A co by se muselo stát, abych opravdu byla? Je třeba, abych měla něco, co nemám, abych mohla být? - Jistěže. Našlo by se několik věcí, které by mi, myslím, udělaly velikou radost :). Byla bych potom skutečně šťastná?
A můžu být i bez nich?

Můžu. Dokonce plně. Skutečně a opravdově. Potud, pokud umím být vděčná. Vděčná za vše dobré, co je. A že toho není málo. A i kdyby toho bylo méně, i za to bych mohla být vděčná. A i kdyby ještě méně, našly by se jistě věci, za které bych mohla děkovat. Slunce snad vyjde vždycky.

Přišli mi na mysl silní lidé, kteří prošli nacistickými lágry a komunistickými vězeními, lidé, kteří žijí ve válce, lidé, kteří žijí v chudobě a přesto si uměli nebo umí udržet pocit vděčnosti a podmínkám navzdory uměli/umí vést šťastný život. Asociace Frankl. Extrémní případy, říká paní námitka. Jistě. Ale právě na nich je patrné, že příčinná souvislost mezi dostatkem a pocitem štěstí nefunguje. Respektive ne vždy.

Je radost, potkávat lidi, kteří si váží toho, co mají a umějí být spokojení, bez ohledu na to, kolik toho je. Kteří si to pěkné opečovávají. Je inspirativní vidět, že se umějí na svět dívat skrze to, co jim bylo dáno a dopřáno. A ne skrze to, co jim schází.

Dvě děti, manželka, dům se zahradou, bazén, dobrá práce, dvě auta v garáži. Může to být velké štěstí. Ale vůbec nemusí.
Mít co jíst. Cítit chuť. Cítit vůně. Vidět slunce. Moct se hýbat. I to může to být velké štěstí.

Klíč je uvnitř. Někde hluboko. V nás. V místě čirém jako hladina litevského jezera. V místě, na které svítí slunce a kde se potkává otázka s odpovědí. V místě, kde se potkáváme s Hospodinem.

A tak chci hrát tu hru, tu hru na vděčnost a ne hru na to, co schází.
Každý den. Každý okamžik.