Vděčnost a zkušenost

A po tom všem přichází období veliké vděčnosti...

Teď už je ejaja hopsasa..
Ale dalo mi to zabrat.
Vděčnost.  Převeliká. Za to všechno. Za to nyní. I za to předtím. I za to přitom, daleko v Čechách... Všechno jsou to takové malé velké zázraky.
Život je úchvatný možností úhlu pohledu. Z každé zkušenosti se lze učit.
Několik důležitých věcí v tom mém dostalo během toho  posledního půl/roku nové obrysy. Kéž bych se něco skutečně naučila..

 
Syndrom.
Ku podivu ne ten na A. Jiný. Můj :). Ještě na gymplu se to dalo uhrát na dobrou hlavu. Na právech víceméně taky. (A taky nutno říct, že jsem u toho nepracovala.) Později na poctivost a otevřené karty. Někdy jsem ze sebe nenuceně udělala většího blbce než bylo třeba. Až se mi to nezvládání a nerespekt k sobě začaly příčit. Po kolikáté tento semestr odevzdávám v poslední minutě? A občas taky po. Po kolikáté píšu omluvný mail, sypu si popopel na hlavu, někde o něco prosím, protože jsem to nestihla? Napjatě čekám odpověď a opakovanou milost. Všechno na poslední chvíli nebo po ní. Nespokojenost s procesem, velmi často s výsledkem, tedy se sebou. Ochránit sebevědomí. Zapomenout. Potlačit ji. A začít znovu na novém úkolu. A znovu stejný konec.
Diplomka je jen zesílením všech symptomů a zhmotněním toho, co se mnou už dlouho táhne:

Nádherné velké vize. Nerealistické cíle. A velké pracovní nasazení.
Neschopnost se toho vzdát, byť je s postupem času neproveditelnost dle původní představy stále zřetelnější. Lpění a hyperfokus do posledka. Snaha v minimálním zbývajícím čase realizovat nová náhradní řešení. Některá ve zmírněné podobě opakují týž chyby.
Nekvalitní výsledek. A tak dokola.
Jen to nasazení je tím menší, čím je větší únava.
A znovu.
Neschopnost si zorganizovat čas. Odkládání věcí. Pocity zahlcenosti.
Nikde nemůžu být včas a nic nemůže být připravevné předem..
Dlouho jsem si myslela, že se flákám a byla na sebe naštvaná,  dokud jsem si neuvědomila, že mám za sebou desítky, stovky a u menších úkolů taky nepřiměřeně vysoký počet hodin práce, byť bez odpovídajícíh výsledků, a oprávněně se mě zmocňují pocity vyčerpání.
Pomohlo: Rozdělit si velké úkoly na menší a ještě menší. Udělat si timetable, naprosto důsledně se ho držet a jet. Neodkládat, nebýt ležérní. Pracovat podle něj,  pravidelně, soustavně, drobnými krůčky vpřed.
V každém časovém úseku se věnovat dané věci, nevadí, že nebude dokonale zvládnutá, hlavně, že bude nějak základně postižená. Ke všemu při plánování připočítávat zdánlivě nehorázně velkou rezervu. Precizovat se může na konci, až je důležité hotovo. Počítat s časem na odpočinek a jeho organizaci(!) a odpočinkem jej vyplnit.

Mimorealita. Poptávané já a skutečné já.
Všechno to nějak souvisí s tím, kdo nebo co skutečně jsem nebo nejsem. Velké vize, nerealistické cíle... Místo toho, abych rozvíjela dary, co mi byly dány, stále je považuju za druhořadé a stále se cpu do činností, které mi nejsou vlastní. Lžu si do kapsy. Pilně kácím stromy, ale ve špatném lese. Umělecké sklony a tendence k  praktickým a pečujícím činnostem nedoceňuju, považuju je za něco méně hodnotného a chci být to, co nejsem. Intelektuál, učenec, věděc, analytik, rozumová bytost. Jsem velice vděčná, že se mi díky "africké zkušenosti" ozřejmilo, že na ten doktorát nechci, protože to není moje cesta. Aspoň ne teď.
 Tenhle vnitřní konflikt se mi vrací do života, i když už jsem ho několikrát, byť ne tak zřejmě, identifikovala. Jako bych ji neměla ráda, tu skutečnou Denisu. Z nějakých důvodů není dost dobrá. Taková, jaká je, jí neumím docenit. (Byť. díky P. se toho hodně změnilo.)
Doma se mi od mala od mého nejbližšího muže dostávalo uznání vždy jen za výkon. Nepamatuju si projev lásky jen tak, jen proto, že jsem..
(Snad je to taky tím, že to pro mě bylo vždy spojené s fyzickým kontaktem, pohlazením, objetím, na což taťka nikdy moc nebyl a navíc se to mezi otcem a dcerou, kteří nejsou sví vlastní, jaksi nehodí..)
Svou sestru jsem mohla překonat jen v situacích, kdy jsem vykazovala větší nadání v matematice, fyzice, chemii, řízení, apod., což mimochodem nikdy nebyly mé silné stránky. Bohužel na ocenění toho, kdo opravdu jsem a co opravdu umím, nedocházelo. Chtěla jsem být ceněná. Myslím, že mi ta obyčejná nepodmíněná tatínkovská láska vlastně hodně moc scházela, byť si to uvědomuju až zpětně. Tak jsem se snažila. Snažila. Snažila. A zvykla jsem si zapírat se a snažit se často právě v tom, co nebylo vůbec to moje, abych byla láskyhodná.
To teď nemá být stížnost. Jen konstatování toho, jak na to z dnešní perspektivy pohlížím. Snaha porozumět své zaseknutosti v čase, kdy mám naději, že se šrouby povolí a časem s nimi půjde pohnout. Je mi to líto. Ale jsem současně přesvědčená, že taťka dělal, co uměl.
Naučila jsem se tímto způsobem, že zvládnu cokoli. Stačí opravdu chtít a zapřít se. I to je cenná vlasnost do života.Jen nesmí scházet něco velmi podstatného. Radost!

Inu. Věřím, že studium bylo svého druhu hodně teoretické až věděcké, a že když si budu vybírat činnosti v souladu se sebou samou, odpovídající mému skutečnému já, syndrom vymizí a symptomy budu mírnit tím, co jsem se naučila. Aneb všechno špatné je k... Každou zkušenost je možné reflektovat a vytěžit. Kéž by.

Jak se požná, že jste v prdeli?

• nevadí vám psát slovo prdel na blog
• cítíte se unaveně i ráno
• neumite se radovat z věcí, které vám dřív běžně dělaly radost
• snížená míra empatie a zvýšené soustředení na udržení si energie vám nedovoluje smutnit se smutnícími a jásat s radujícími
• neegocentrické jednání je náročné
• ale stejně není čas se potkávat
• jste extrovert a zvolili jste si domácí vězení
• rozbulí vás každá pitomost
• zkrátka cítíte příznaky PMS i během cyklu
• nepomáhá čokoláda :)!
• endorfiny nejdou vyrobit ani cvičením
• ale vypadá to, že zoufalý písemný výkřik by mohl ulevit
• i když, kdybyste to měli psát v ich formě, tak byste to nedali.. 

Při neděli

"Vždyť Bůh řekl: 'Nikdy Tě neopustím, nikdy se Tě nezřeknu.'"
Židům, 13,5.

Nové heslo

Docela to zapadá s mým starým dobrým: Life is a piece of cake.
Well, in the case of recieving a lemon, let's make a lemon cake. Yum ;).

Fata volentem ducunt, nolentem trahunt

Pracuju dnes u našich. Ve svém někdejším pokojíku. Někdy na střední, asi před maturitou, mi tu mí milí rodičové umístili tento citát na viditelné místo. Pamatuju se, že mě to tenkrát dost štvalo. Dotýkala se mě nedůvěra, kterou jsem z něj od nich cítila. Na druhou stranu bylo přece jen předmětem zamyšlení a jakousi výzvou ke konání. V překladu: Kdo chce, toho život vede, kdo nechce, toho táhne.

Poslední měsíce hodně přemýšlím o tom, jak se to stane, že někoho vede a někoho táhne, jak se stane, že někdo chce a někdo nechce...

PS: No jasný! Ve sprše mi vytanulo sousloví LOCUS OF CONTROL. (Říkám si, tý jo, co to zas je? Někdy mi skáčou hlavou takový všelijaký slovíčka, který se mi připletou do cesty a kolikrát nezjistím, co to má být.) No a ten locus, čilivá jakože místo řízení, koncept hodně uznávanýho chlápka jménem Rotter, může být interní a externí. Jakože lidi se dělí na ty, co věří, že hybatel a příčina změny je mimo ně (druzí, osud, Bůh, ...) a ty druhé, co věří, že hybateli jsou oni. Takže von někdo třeba "nechce", ale když věří, že nemůže, tak nemůže. Seneca forever :).

To našince tak jako dojme, ...

...když sedí vedle autistickýho M. s absolutním sluchem, kterej to zpívá z plna hrdla s výrazem blaženosti a diriguje u toho, a u něj na posteli s ním my, všichni ostatní, v ruce zpěvník, se svýma bebíčkama a někdo taky pěkně výživnejma životníma příběhama a teď prostě tam jako sedíte a zpíváte a na někoho nebo něco u toho taky myslíte, teda každej asi myslí .. a ...a ...teď jste to jedno... s těma, na co myslíte..,  s těma, co seděj vedle vás.., autismus neautismus...