V sedle

Pohledem ze sedla dostala Kostnice docela novy rozmer. Za ty dva tydny jsem ke kolu skoro prirostla.
Vychutnavam svobodu pohybu neomezena cekanim na autobus, a co je obzvlast prijemne, v noci nemusim z hlidani pesky.
A ze prsi? No a co! Vcera jsem sice o nic mene zdesene nez Z.Sverak v Obecne skole hlasila: "Kde jsou moje blatniky...?!", (presto, ze je mam) a dosla tak pouceni, ze zkratky se nevyplaci:).
Taky jsem se naucila nasedat s kolobezkovym rozjezdem prehozenim nohy, coz ve me vzbudilo temer detskou radost. A tak jsem to hned musela ukazat Polkam, jenze tehdy se ta potvora -panska stange proste nejak nadzvihla nebo co a ja malem skoncila na zemi. Na prvni opravny pokus a pak uz vzdycky to vyslo.
Jen nemuzu vychytat, jak se dobre odit, abych na Uni neprijizdela zpocena jak prasatko. Bude to chtit zrejme nejake odsavaci tilko nebo vyjet zavcas :).
Prisla jsem taky na to, proc prisla moda tech dole uplne zuzenych rifli:). No, aby se nepletly do retezu, prece:)! Zatim jsem to resila ohrnutou nohavici a podkolenkou, pozdeji jsem se nechala inspirovat cyklisty pokrocilymi a pouzivam kramlik. Jeste se nabizi si poridit takovy ten kovovy pasek, ktery se lupnutim skrouti, a nohavici tak stahne.
Odivani na kolo je vubec kapitola sama pro sebe. Cyklisti byznysmeni v obleku jako ve Vidni se tu ale nevyskytuji, nu a pani sladkova z Postrizin ze me taky nebude.
Mesto se mi vyrazne zmensilo. Najednou to na kazdy konec trva jen dest minut. A tak na ukor samoorientacniho behu podnikam objevne vypravy do vzdalenejsich ctvrti, hlavne za mistni architekturou. Nedavno jsem objevila par domu, co vypadaly jako pasivni a mely solarni panely. Jsou tu schovane skvosty modernich a zaroven moc hezkych reseni.
Dostat se z mesta je ted taky jednodussi a na trajekt se za kolo nedoplaci. Zatim jsem vyletovala jen na druhem brehu, tam co je Meersburg, ale uz si brousim zub na Schweiz a Radolfzell a... a...
No, budoucnost je stejne jako soucasnost ruzova.