Všechno bude

Uf. Místo čtení do školy píšu.
Sem. Ne do školy.
Inu, lepší než se krmit nějakým mlsem, jako to dělám často, když mám potíž s něčím začít..
Jsem toho plná a musí to ven. Třeba pak půjde pracovat snáz.
(Naivka? :)
Otázka zní  KDY? (!!!)
Oběcně mám narozdíl od předešlých roků pevnou jistou, že TO přijde. Ano, heslo VŠECHNO BUDE není v posledních letech utěšováním, ale opravdovým připomenutím toho, že tzv. není třeba se bát o zítřek. A opravdu, všechno k tomu tak nějak spěje.
Necítím se jako tlustá obluda a mám se ráda bez ohledu na to, jestli snad někde něco přebývá. (Pozdrav Ondrovi, on už bude vědět.) Změna. A dokonce bez ohledu na to, jestli podávám dobré výkony ve srovnání s druhými. Změna. A taky vím, že moje hodnota není závislá na tom, kolik toho udělám pro druhé. Změna. No a taky jsem si (konečně?!) všimla, že to nejsem vždycky nebo většinou jen já, kdo se zakouká, ne-li hůř :)), a že jsem taky k zakoukání :). Nebojím se rozejít. Jsem svébytná, samostatná, mám své zájmy, snažím se jít za svými sny. Je mi ponejvíc dobře.
Občas je mi smutno. Nejhorší je to nad učením, když jsem sama doma a nejde být jinde. Večery, víkendy.. Zvláštní prostor pro jiný sebenáhled.
No a včera, byla jsem za Katkou a Milanem a dětmi. A bylo to děsně fajn! U nich je vždycky cítit tak hezká rodinná atmosféra, pohoda, otevřená komunikace, něha, ...!
 Prostor, jaký bych jednou chtěla tvořit i já.
Uvědomila jsem si, jak moc je to pro mě důležité.
A zaplavilo mě podivně husté smutno, asi jako mlha. Asi, že zatím k ničemu takovému nesměřuju, ani zdaleka. Protože.. (?)
( Se ještě bojím jít do vztahu, který mi nepřijde ze současné pespektivy uplně ideální? Mám se pořád nedostatečně ráda? Jsem vybíravá koza? Nebo cítím, co potřebuju, a čekám na to?)
Whatever ...
VŠECHNO BUDE a jde se makat!