Už budí slunce.
Vedle smetí před domem postává neopotřebený rošt polohovací postele. Blahobyt tahle doba.
Les s mými malými slunci. A danělkami. Největší zábava je škrábat se dovrchu, který je, well, víc než steep. Prach, co by byl bláto, kdyby byl únor únorem, mají VŠUDE. Hřiště života a klacek je vším. Podíl na tomhle obyčejném velkém štěstí!
Den je laskonkový.
Hladina cukru stoupá.
A rychle klesá..
Emocionální hypoglykemie.
Nucení se do práce. Věci nejdou tak, jak by mohly.
Čekání na potvrzení vlastní hodnoty.
Z venku.
Ze sítě.
Je to tu. Zase?!?!
Je těžké nebýt nemilovánek.. Umět si to připomínat vždy, když to přijde. Jde o volbu, postoj, pohled, pocit! Vždyť všechno je. Stačí opravdově chtít.
Sama kino.
Moonrise Kingdom.
Mezi tím se setmělo. Zaplatila jsem malou, dostala velkou a velký úsměv. Lužánky, chladno a vaniková zmrzlina. Překvapila jsem bratra P. s pivem na stojáka, dlouho mi věnuje své úsměvy a já se bojím je opětovat, aby a protože předjímám, co předjímá.
Už nechci myslet na předjímání. Ani předjímat. V pátek jsem zvládla být zranitelná, viditelná a statečná. Bez očekávání.
Myšlenky vyrušilo maminčino nové žehlící prkno. V Černých polích se dnes urodilo! Život z přebytků doby. Myslím na článek o P. Kneblovi. Po tmě se nestydím. Tolik. Zkouším až doma. Že funguje vše.
Čeká tu růžový karafiát. Umyté nádobbí. A objetí.
Stokrát dokola poslouchám Klárku. Hluboké čokoládové oči.
Nenechat hřivny vedle popelnic.
Půjdu spát s vděkem. Chci.
Žádné komentáře:
Okomentovat