Otisk

Byl únor. Bylo teplo. Bylo nás šest a jeli jsme do Rychleb.

V Javorníku byl maškarní bál, německé domy, chuť na jedno a v parčíku lavičky. Na terase zámku nácíčci a všude na druhé straně Polsko.

Večer vydala vodu studánka a ráno kávu a čaj milá paní, co naslouchala hudbě kolem svíčky. Tančírna voní novým dřevem, nočním Račím údolím se nese tichá melodie...

Čerstvý vzduch, pohyb, slunce. Čertovy kazatelny za světla až příště. Domlouváme se na kratší cestě a po pár kilometrech ve skalkami lemovaném údolí s nesměle vykukujícími bílými hlavičkami devětsilu odbočujeme lesní cestou vzhůru. Luka se tu rozpínají do široka a jejich tráva je po zimě béžově unavená. Míjíme pár opravených domů, snad postavených na starých základech, křížek a kapličku, hory kamení. 

Místo odpočinku, Zatávka, dříve Stillstand. Čeká tu na nás Kryšot. Zbytky staré stavby, ovocné stromy, dvě maringotky, výhled na slezský říp, pódium života a Hobitín. Nejzřejmější radost z naší přítomnosti má pes. Pan Bárta nás uctil bábovkou a vaří vodu do termosek.  

Stoupáme k Uhelné. Luka. Výhledy. Staré stromy. Rozpadlé stavení se prý ještě v 60. užívalo. Ptáme se a Kryšot vypráví. Místa s příběhem. 

Loučíme se. Stoupáme. Svačíme. Čteme. Louky střídá les. Les střídají louky. Na pravo jsou vidět Vilémovice. Les je celičký vystlaný chvojím, divíme se tomu huňatému koberci.

K Hraničkám přicházíme zespod, od rybníčka.

Prostor. Ticho. Kříž. 

Hledáme místo, se kterým souhlasí naše přes sedmdesát let stará fotografie zaniklé osady. Připomínáme si lidskou malost.

Pláně. Dolůůůůůů.

Sedlo Peklo je daleko. Za hodinu padne tma. Domlouváme se na bližším noclehu. Stoupáme. Ochlazuje se. Zbytky sněhu. Studánka. 

Zůstáváme nad chatou. Chystáme oheň a věčeři.

Syto, teplo, kytara, milo. Městečko v Sudetech a "Ich bin kein Gestapo." 

Siluety spacáků kolem ohně. 

Zkřehlé tělo prokrvují ranní paprsky und Bewegung mit Helga. Snídaně a uhlíky. 

Loučíme se s Jindrou a vydáváme se dál po hřebeni. Ráz krajiny se mění. Traviny. Kamení.

Pod Peklem si zacházíme. V plicích čerstvost neděle. Scházíme k Nýznerovským vodopádům. 

U chalupy nad Nýznerovem potkáváme Prazimáky. Dominanta Žulovské pahorkatiny, Boží hora, se dává na pár chvil spatřit i s na vrcholu posazeným solitérním jak jinak než německým kostelíkem. Neobvyklý pohled.

Na nádraží přicházíme akorát, krev posledních rychlých kilometrů asfaltem naklepanou do dna chodidel.  

Jedeme, jíme, čteme, spíme.

Děkuji!

Příště třeba opravdu se sněžnicemi.

Četli jsme Pausewang, G.: Vzpomínám na Rozinkovou louku