Jak se požná, že jste v prdeli?

• nevadí vám psát slovo prdel na blog
• cítíte se unaveně i ráno
• neumite se radovat z věcí, které vám dřív běžně dělaly radost
• snížená míra empatie a zvýšené soustředení na udržení si energie vám nedovoluje smutnit se smutnícími a jásat s radujícími
• neegocentrické jednání je náročné
• ale stejně není čas se potkávat
• jste extrovert a zvolili jste si domácí vězení
• rozbulí vás každá pitomost
• zkrátka cítíte příznaky PMS i během cyklu
• nepomáhá čokoláda :)!
• endorfiny nejdou vyrobit ani cvičením
• ale vypadá to, že zoufalý písemný výkřik by mohl ulevit
• i když, kdybyste to měli psát v ich formě, tak byste to nedali.. 

Při neděli

"Vždyť Bůh řekl: 'Nikdy Tě neopustím, nikdy se Tě nezřeknu.'"
Židům, 13,5.

Nové heslo

Docela to zapadá s mým starým dobrým: Life is a piece of cake.
Well, in the case of recieving a lemon, let's make a lemon cake. Yum ;).

Fata volentem ducunt, nolentem trahunt

Pracuju dnes u našich. Ve svém někdejším pokojíku. Někdy na střední, asi před maturitou, mi tu mí milí rodičové umístili tento citát na viditelné místo. Pamatuju se, že mě to tenkrát dost štvalo. Dotýkala se mě nedůvěra, kterou jsem z něj od nich cítila. Na druhou stranu bylo přece jen předmětem zamyšlení a jakousi výzvou ke konání. V překladu: Kdo chce, toho život vede, kdo nechce, toho táhne.

Poslední měsíce hodně přemýšlím o tom, jak se to stane, že někoho vede a někoho táhne, jak se stane, že někdo chce a někdo nechce...

PS: No jasný! Ve sprše mi vytanulo sousloví LOCUS OF CONTROL. (Říkám si, tý jo, co to zas je? Někdy mi skáčou hlavou takový všelijaký slovíčka, který se mi připletou do cesty a kolikrát nezjistím, co to má být.) No a ten locus, čilivá jakože místo řízení, koncept hodně uznávanýho chlápka jménem Rotter, může být interní a externí. Jakože lidi se dělí na ty, co věří, že hybatel a příčina změny je mimo ně (druzí, osud, Bůh, ...) a ty druhé, co věří, že hybateli jsou oni. Takže von někdo třeba "nechce", ale když věří, že nemůže, tak nemůže. Seneca forever :).

To našince tak jako dojme, ...

...když sedí vedle autistickýho M. s absolutním sluchem, kterej to zpívá z plna hrdla s výrazem blaženosti a diriguje u toho, a u něj na posteli s ním my, všichni ostatní, v ruce zpěvník, se svýma bebíčkama a někdo taky pěkně výživnejma životníma příběhama a teď prostě tam jako sedíte a zpíváte a na někoho nebo něco u toho taky myslíte, teda každej asi myslí .. a ...a ...teď jste to jedno... s těma, na co myslíte..,  s těma, co seděj vedle vás.., autismus neautismus... 

..i přicházely každičkého rána..

Zamykací směna v létě je fajn v tom, že až zmizí poslední skřítek, můžu se posadit na zápraží, hovět si, psát, přemýšlet.. Ořešák, zlatý smrk, thúje, vůně šeříků, barevné trsy v převislých květnících, štěbetání ptáků a dnes dva květníky bylinek, co s dětmi zasadila B. Žvýkám omikrovlnkovanou buchtu, co tu někdo zapomněl ještě od pondělního oběda, ve společnosti Krtečka na talířku.
Nějak se mi po těch pár dnech, co jsem tu byla dýl než letos obyčejně, zvědomilo, jak moc to tu mám ráda.
Baví mě vzpomínky na výroky několika starších sester ze sboru typu: "No, Denisko, to jsi ale klesla." Nebo důležité dodatky mých blízkých k mé odpovědi na otázku, kde že to pracuju, ve znění: "no ale v anglické!"
Co už.. :)

Často, ispirována strejdou Fulghumem, sleduju, jak se tu skutečně projevuje podstata všech zdravých nebo dospělácky komplikovaných mezilidských vztahů. Měli by mi to na fakultě uznat jako praxi.

Tak, rozdělila jsem se o své myšlenky. Trochu jsem dnes kreslila, zpívala, tancovala a pracovala. Teplý koláček a studené mléko(do kafe) mi udělaly dobře. A jdu ven a budu dávat pozor na auta. Při jízdě na kole se stejně nedá držet za ruku...