Druhého dne jsem trávě dorovnala střih srpkem. A pak jsem se pustila do hrabání.
Vůně sena, vydatné slunce, slamák, tílko, sukýnka, na nohou nic a v ruce hrábě.
A potom zahradnické nůžky. Ty na révu, ne na trávu. Atd.
Utahaná, ale šťastná.
Podobný pocit znám z léta z lesních brigád na Kunvaldu. A teď to žiju tady. Přála bych si, aby mi tahle krásná každodennost nikdy nezevšedněla.
Žádné komentáře:
Okomentovat