Dva roky ve vlaku.. Vzpomínám si, jak jsem se nádhery za jeho okny nemohla zpočátku nabažit. Teď není těžké brát ji jako samozřejmost, dannost. Někdy mě ty pŕesuny vyčerpávají.
Rok v Ch. Krásný a náročný. Obojí intenzivně.
Vzpomínám si na své počáteční nadšení..:). Dnes mě čeká první podzimní cesta od vlaku po tmě a vystydlá a prázdná chaloupka.
Přála bych si umět být vděčná. Opravdicky. Po roce, po dvou, pořád. Za to krásné, co je. Umět se na to podívat jako poprvé. Znovu a znovu. Jako žasnoucí dítě. A jako skutečně dospělý člověk. Takový, který neodkládá staré 'hračky', když ho přestanou bavit, a který nehledá novou krásu jinde.
Tak za to prosím.
Žádné komentáře:
Okomentovat