Ráno jsem o té ztrátě vyprávěla ve sboru. Že mi tu schází, i když jsme se hned na začátku domluvili, že často odjíždím a že budeme mít tzv. volný vztah. A navečer jsem ho potkala.
Radovana! Po půl roce?!
Nebylo mi ten den zrovna hej a k večeru jsem se potřebovala provětrat. Vyrazila jsem révovou uličkou směrem ke křížku.
Zpočátku byl plachý, ale pak mě poznal. Místo nabídnutých granulí se chtěl mazlit. Pocta.
A přivedl s sebou kotě. Nebo spíš koťátenko. Rozněžnilo by i nejzatvrzelejšího drsňáka. Trochu mourovaté, tlapičky bílé. Drobounké po něm. Teda po ní, protože Radovan je kočička, i když je Radovan. (Skauti mají pochopení :).
Kotě bylo o poznání bázlivější. A i když si Radovan sedla vedle mě, volala na ně a říkala mu, hele, malej, téhle se nemusíš bát, ta je v pohodě, tak kotě udělalo vždycky dva kroky vpřed a pak hned zase dva vzad. A tak se to opakovalo vlastně docela dlouho. Bylo to poutavější než 1000 televizních pořadů dohromady, až se rozhodlo zmizet pod vraty sousedovy nepoužívané dílny.
Tak jsme tam s Radovanem ještě chvíli seděli než zmizel taky.
Žije. A byli jsme zase sví, i když jen na chvíli..
Měla jsem z těch okamžiků obrovskou radost.
Plakat dojetím nad setkáním s němou tváří?
Nakonec, proč ne.
Možná to nebylo jen dojetí nad setkáním s Radovanem, ale i dojetí nad tím, že i když zrovna není "ejaja hopsasa" dostávám tyhle Boží dárky, jakoby by tím mělo být řečeno: děvčátko smutný upřemýšlený, kočko brněnská, všechno je tak, jak má; i když tomu nerozumíš (o Radovana ses taky strachovala a vidíš); tak mi důvěřuj.
Žádné komentáře:
Okomentovat