Ze třetího patra

Brno. Pondělí. Za lávkou. Ze třetího patra.
Prší.
Střechy domů, pavlač, odlupující se omítka, smetí na dvoře, šeď, špína, pach moči, spáleného plastu, oharky. Snad použitá plena. 
Nemyté děti, nečesané, nezkrotné.
Petrolejově modrošedé mraky podsvícené sluncem v barvě žloutku nejšťastnější bioslepice.
Kontrast neutěšenosti a naděje. 

Příprava na prarodičovství

Upletla jsem čepici! Svou první. Teda uháčkovala. A netrvalo to do října, jak tvrdili zlí jazykové, ha! Leč jen sobotní odpoledne. Model Husita. Zpola z tvořivosti zpola z nouze.

Hlavně to hezké zaznamenávat

Byly jsme na orchidejích. Ne v obýváku! Byla svá, dávala se do řeči s cizími. Rozuměla jsem tomu a nechala ji. Třeba spolu ještě něco podnikneme. Tak ráda bych! 

Klavír, klavír, klavír!
Večer s J. Radost. No jo, hlavně to hezké zaznamenávat.

Prázdninová Pálava s Cah. plus pes a s Káťou z Ulan Ude. Hole na nordic walk. Z ustyděné Klárky upovídaná: "A teto, víš, že..., a tetó..."  :)
Dub šípák. Podsněžniky. Mušovské vody všude. Zataženo, ale bez deště. Cafe fara. Večeře a čaj s azbukou. Milo. Exkurze do Burijatska. Přívětiví K. a M.

Koníci. Plním si sen. Lesem a lukami k nim i od nich. Veliký pes Bárt, mazel.  Králíci, pštros a lama, co se tvářila, že by na mě klíďo flusla. A tulivá micka u kamínek. Boty dvě bahnivé koule. Slunko v mlze, ale přece.

Centrálka. Proč ne, když nejsi v hlavní roli. A sluníčko taky na chvíli vykouklo. (Ach, zítra už březen, přečkali jsme zimu.) Tedy především Slavín. Úvahy o plastice k náhrobku. Kavárna Industra daleko v prostorách bývalých mrazíren. Frčí překapávaná, protože se nepraží tak do tmava. A jak se pozná hipster :)? Mé první sushi. Hezky jsme se s P. a B. měli.

Rozhovor

Ráda bych si ho pamatovala dlouho.
Minestrone, která prý je velkou konkurentkou své jmenovkyně ze Spolku. Srdečná společnost všech u velkého stolu v kuchyni.
Piáno. Přišel taky proto, že jsem mu lála, že hrál, když nebylo zdvořilé odejít a jít poslouchat. Ale rozuměla jsem, že musel. A taky jsme spolu nemluvili od Vánoc.

Oba jsme měli odvahu.
Já - nepodlehnout obavě z toho, co by si mohl myslet, když ho pozvu a odvahu pozvat ho. On - odvahu čelit obavě z toho, co si budu o našem vztahu myslet, když pozvání přijme. On - odvahu ukázat svou nedokonalost, snad i být připraven přijmout pocit selhání, odvahu zahrát pro mě, byť pro druhé nehrává.
Já - odvahu oceňovat, co se mi na něm líbí, včetně té odvahy :), přestože by si to mohl vyložit nad rámec našeho přátelského vztahu. On - odvahu oceňovat, co se mu na mě líbí přes obavu z toho, co ve mě jeho ocenění může vyvolávat.
Já - odvahu svěřit mu svůj únor. On - odvahu mluvit o své křehkosti, důvěřovat, mluvit o svém nitru. Já - odvahu...
... atd.

A tak jsme tu dál byli. Horu strachů jsme postupně překonali. Snad inspirováni sebou navzájem. Překonali jsme obavy, mluvili otevřeně, byli nádherně sví, ryzí, obnažení ve svých starostech, radostech i ve vzájemném obdivu.
Sdíleli jsme, ale nečekali ani nenabízeli záchranu. Bylo v tom něco velmi partnerského.
Byli jsme stateční a proto sví a stálo to za to.
Radost.

Mantra "nízkonákladového roku"

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Mt 6,25-34

Dotki se mě...

Tlačit vozík.

Koukat se skupinou milých a inteligentních lidí, kteří často neovládají víc než svůj krk, hlavu, část mimických svalů a mluvidel na film o velmi vnímavém a citlivém muži, novináři a básníku, téměř čtyřicátníkovi s kvadruplegií, který dosud z dost pochopitelných důvodů neměl příležitost poznat oboustrannou lásku a tělesnou intimitu. Lůca vedle mě pláče.

"Nech mě se tě dotknout svými slovy. Neboť moje ruce, lehké a nadnášející se jako cihly ignorují má přání a tvrdohlavě odmítají vykonávat mé nejtišší touhy.."

Po filmu se de, nebo spíš jede, ven na cigaretu. Z vždypřítomného batůžku na zadní straně vozíku vytáhnout kouření, cigaretu, zasadit ji do špičky, podat jí Lůce do úst, připálit, čekat až potáhne, vycítit, kdy bude chtít hnát kouř ven a kdy je třeba jí od úst oddálit a odklepat popel tak, aby neudělal díru na svetru.

A potom pařit. Kytara. Zpěv. Smích. Alkohol. Některé dny přiměřeně a jindy o trochu nebo o mnoho víc. Přidržovat slámku ve skleničce, počkat na úchop jazyka a sání, které budí dojem velkého úsilí. Nebo lít po troškách přímo za zuby, odhadnout správné množství tak, aby tekutina neskončila ve špatné trubici.
Kde jinde než na táboře. Ač dávno dospělí, pokud nebydlí v chráněném bydlení, jsou pro své starostlivé rodiče stále dětmi, nad kterými je třeba bdít.
Nejsem ani pařmen, nebo jak se to vezme :).. Natož kuřák, ale tohle mě baví! Baví mě být při tom. Jejich požitek a nadšení mě sytí.

Vyčisit zuby v cizí ústní dutině. Poprosit o pomoc při sundávání z vozíku. Převéknout. Přebalit. V noci vstát a přepolohovat.
Přebalit. Nechat vybrat oblečení na nový den. Obléknout. Požádat o pomoc s přesazováním na vozík. Hygiena. Snídaně. Krmit. Napojit.  ...

Odtlačit na program. Vyrábět bylinný ocet, náramky, odlitky, točit film, jet na 14km pěško-vozíko výlet, obdivovat kytky, stromy, krajinu, slimáky, domy a krámky na náměstí v Telči, jít na kafe a zmrzku a večer do hospody.
Nebo nachystat deku a požádat o pomoc s přesunem z vozíku dolů, namazat krémem, nasadit sluneční brýle, nainstalovat paraplíčko a jen tak si ležet a nechat okolí, ať za námi přijede na kus řeči. Přebalit.

Rozeznat potřebu, správně se ptát nebo zoufale pokládat nekonečný seznam otázek, na které je odpovědí někdy ne, jindy náznak otočení hlavy ze strany na stranu, to asi podle momentálních sil. Mít trpělivost a snahu se dopátrat jejího přání. Nezapomínat nabízet všechny možnosti v každé situaci znovu. Nespokojit se s tím, že jednou bylo něco tak a bude to tak i dál. Neulehčovat si práci, dát pozor, abych ji nemanipulovala do něčeho, co je pro mě snadné, ale co ona (tak uplně) nechce. Představovat si, jaký přístup bych v podobné situaci ocenila vůči sobě a přesto si zkoušet představovat, že ona to může mít jinak a pokoušet se jí to nabízet.

Lůca totiž nemluví.

Teda vlastně mluví. Především očima. A pak zvláštně artikulovaným jo a ne. Záchvěvy a staženími těla. Pohybem paží. Úsměvem. Smíchem. (Její vytříbený smysl pro humor mi prozradil, jak moc je bystrá.)  ...

"Nech mě se tě dotknout svým smíchem a slzami.."

Zakoušet radost. Radost ze setkání. Radost z blízkosti. Radost z porozumění. Radost z možnosti zažít na vlastní smysly, to co dávno rozumem vím. Totiž,  že Lucie i další účastníci tábora jsou sice na první pohled odlišní svým vzhledem, v běžném životě potřebují asistenci druhých, ale na ten druhý jsou uplně stejní jako jacíkoli jiní lidé. Se svým prožíváním, emocemi, touhou po seberealizaci, lásce, prostě radostmi a starostmi, ...

Bylo mi ctí a potěšením.
A už dlouho jsem se s nikým tolik nenasmála jako s Lůcou!



 

Vděčnost a zkušenost

A po tom všem přichází období veliké vděčnosti...

Teď už je ejaja hopsasa..
Ale dalo mi to zabrat.
Vděčnost.  Převeliká. Za to všechno. Za to nyní. I za to předtím. I za to přitom, daleko v Čechách... Všechno jsou to takové malé velké zázraky.
Život je úchvatný možností úhlu pohledu. Z každé zkušenosti se lze učit.
Několik důležitých věcí v tom mém dostalo během toho  posledního půl/roku nové obrysy. Kéž bych se něco skutečně naučila..

 
Syndrom.
Ku podivu ne ten na A. Jiný. Můj :). Ještě na gymplu se to dalo uhrát na dobrou hlavu. Na právech víceméně taky. (A taky nutno říct, že jsem u toho nepracovala.) Později na poctivost a otevřené karty. Někdy jsem ze sebe nenuceně udělala většího blbce než bylo třeba. Až se mi to nezvládání a nerespekt k sobě začaly příčit. Po kolikáté tento semestr odevzdávám v poslední minutě? A občas taky po. Po kolikáté píšu omluvný mail, sypu si popopel na hlavu, někde o něco prosím, protože jsem to nestihla? Napjatě čekám odpověď a opakovanou milost. Všechno na poslední chvíli nebo po ní. Nespokojenost s procesem, velmi často s výsledkem, tedy se sebou. Ochránit sebevědomí. Zapomenout. Potlačit ji. A začít znovu na novém úkolu. A znovu stejný konec.
Diplomka je jen zesílením všech symptomů a zhmotněním toho, co se mnou už dlouho táhne:

Nádherné velké vize. Nerealistické cíle. A velké pracovní nasazení.
Neschopnost se toho vzdát, byť je s postupem času neproveditelnost dle původní představy stále zřetelnější. Lpění a hyperfokus do posledka. Snaha v minimálním zbývajícím čase realizovat nová náhradní řešení. Některá ve zmírněné podobě opakují týž chyby.
Nekvalitní výsledek. A tak dokola.
Jen to nasazení je tím menší, čím je větší únava.
A znovu.
Neschopnost si zorganizovat čas. Odkládání věcí. Pocity zahlcenosti.
Nikde nemůžu být včas a nic nemůže být připravevné předem..
Dlouho jsem si myslela, že se flákám a byla na sebe naštvaná,  dokud jsem si neuvědomila, že mám za sebou desítky, stovky a u menších úkolů taky nepřiměřeně vysoký počet hodin práce, byť bez odpovídajícíh výsledků, a oprávněně se mě zmocňují pocity vyčerpání.
Pomohlo: Rozdělit si velké úkoly na menší a ještě menší. Udělat si timetable, naprosto důsledně se ho držet a jet. Neodkládat, nebýt ležérní. Pracovat podle něj,  pravidelně, soustavně, drobnými krůčky vpřed.
V každém časovém úseku se věnovat dané věci, nevadí, že nebude dokonale zvládnutá, hlavně, že bude nějak základně postižená. Ke všemu při plánování připočítávat zdánlivě nehorázně velkou rezervu. Precizovat se může na konci, až je důležité hotovo. Počítat s časem na odpočinek a jeho organizaci(!) a odpočinkem jej vyplnit.

Mimorealita. Poptávané já a skutečné já.
Všechno to nějak souvisí s tím, kdo nebo co skutečně jsem nebo nejsem. Velké vize, nerealistické cíle... Místo toho, abych rozvíjela dary, co mi byly dány, stále je považuju za druhořadé a stále se cpu do činností, které mi nejsou vlastní. Lžu si do kapsy. Pilně kácím stromy, ale ve špatném lese. Umělecké sklony a tendence k  praktickým a pečujícím činnostem nedoceňuju, považuju je za něco méně hodnotného a chci být to, co nejsem. Intelektuál, učenec, věděc, analytik, rozumová bytost. Jsem velice vděčná, že se mi díky "africké zkušenosti" ozřejmilo, že na ten doktorát nechci, protože to není moje cesta. Aspoň ne teď.
 Tenhle vnitřní konflikt se mi vrací do života, i když už jsem ho několikrát, byť ne tak zřejmě, identifikovala. Jako bych ji neměla ráda, tu skutečnou Denisu. Z nějakých důvodů není dost dobrá. Taková, jaká je, jí neumím docenit. (Byť. díky P. se toho hodně změnilo.)
Doma se mi od mala od mého nejbližšího muže dostávalo uznání vždy jen za výkon. Nepamatuju si projev lásky jen tak, jen proto, že jsem..
(Snad je to taky tím, že to pro mě bylo vždy spojené s fyzickým kontaktem, pohlazením, objetím, na což taťka nikdy moc nebyl a navíc se to mezi otcem a dcerou, kteří nejsou sví vlastní, jaksi nehodí..)
Svou sestru jsem mohla překonat jen v situacích, kdy jsem vykazovala větší nadání v matematice, fyzice, chemii, řízení, apod., což mimochodem nikdy nebyly mé silné stránky. Bohužel na ocenění toho, kdo opravdu jsem a co opravdu umím, nedocházelo. Chtěla jsem být ceněná. Myslím, že mi ta obyčejná nepodmíněná tatínkovská láska vlastně hodně moc scházela, byť si to uvědomuju až zpětně. Tak jsem se snažila. Snažila. Snažila. A zvykla jsem si zapírat se a snažit se často právě v tom, co nebylo vůbec to moje, abych byla láskyhodná.
To teď nemá být stížnost. Jen konstatování toho, jak na to z dnešní perspektivy pohlížím. Snaha porozumět své zaseknutosti v čase, kdy mám naději, že se šrouby povolí a časem s nimi půjde pohnout. Je mi to líto. Ale jsem současně přesvědčená, že taťka dělal, co uměl.
Naučila jsem se tímto způsobem, že zvládnu cokoli. Stačí opravdu chtít a zapřít se. I to je cenná vlasnost do života.Jen nesmí scházet něco velmi podstatného. Radost!

Inu. Věřím, že studium bylo svého druhu hodně teoretické až věděcké, a že když si budu vybírat činnosti v souladu se sebou samou, odpovídající mému skutečnému já, syndrom vymizí a symptomy budu mírnit tím, co jsem se naučila. Aneb všechno špatné je k... Každou zkušenost je možné reflektovat a vytěžit. Kéž by.