Na cestě

Prosinec byl k zbláznění.
Bolel.
Byla hrozná tma. A zima. A vyčerpání ze všeho. Hlavně z vlastních myšlenek.

Leden přinesl úlevu.
Věčná čekání na zmrzlých nádražích vyřešila Modřínka. Dům se prohřál a naplnil lidmi.
Radost z hor a závějí. Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem ochutnala rampouch :).

Není vždy třeba rozumět tomu, co se děje. Není vždy třeba mīt řešení.

V úterý

V úterý nádherně sněžilo.
Zvolna. Jakoby nesměle.
A uvnitř teplo a útulno.
Listopad a únor musí být.
Aby mohlo přijít jaro.
Naděje a radost.

Zima

Jsem unavená... Příští zimu v Ch. sama nezvládnu...

Králík

Jsem tu tento týden jak králík v pelíšku a nic mi neschází.

Králík je sice moc unavený z toho všeho cestování, ale je ve svém údolí šťastný.

Tak!

V kotlíku bublá čaj, kamna hřejí

Dneska to bude hlubokomyslné:

Nemudruj, Denisko, o životě, když je ti zima a máš hlad.

PS: A zatop si vždy (!), když večer přicházíš. I když už je pozdě. I když hned ráno zase jedeš. Pěstuješ tak úctu k sobě, vztah k místu, kde žiješ, k podzimu...

Hra na vděčnost

Dva roky ve vlaku.. Vzpomínám si, jak jsem se nádhery za jeho okny nemohla zpočátku nabažit. Teď není těžké brát ji jako samozřejmost, dannost. Někdy mě ty pŕesuny vyčerpávají.

Rok v Ch. Krásný a náročný. Obojí intenzivně.
Vzpomínám si na své počáteční nadšení..:). Dnes mě čeká první podzimní cesta od vlaku po tmě a vystydlá a prázdná chaloupka.

Přála bych si umět být vděčná. Opravdicky. Po roce, po dvou, pořád. Za to krásné, co je. Umět se na to podívat jako poprvé. Znovu a znovu. Jako žasnoucí dítě. A jako skutečně dospělý člověk. Takový, který neodkládá staré 'hračky', když ho přestanou bavit, a který nehledá novou krásu jinde.

Tak za to prosím.