Školička

Jou jou!
Nadešel okamžik, kdy jsem si ve své školní motivační plachtě s políčky barevnými podle předmětů zaškrtla devatenácté políčko z dvaceti, uf. Ani jsem nechtěla věřit, že je možné během dvou a půl měšíce vyprodukovat kolem padesáti stran textu a odevzdat dvacet, chápete to, dvacet písemných úkolů.
Ještě by se k tomu měl přičíst stránkový právní rozbor sylabu, drama na téma nesplnění podmínek pro pokračování ve studiu daného opakovaného předmětu, a tím i ve studiu celkově, které mělo naštěstí happy end.

• Učila jsem se připravit a provést experiment a interpretovat jeho výsledky (téma - vztah hudebního sluchu a sluchové analýzy známého hlasu).
• V anotaci a přehledové studii o Vztahu sebevědomí a stylech výchový v rodině jsem se měla učila psát odborný text a pracovat s empirickými částmi současných studií.
• Dvoutýdenní výpisy z četby do metodologie soc. věd mi přinesly poznání, že odborné angličtině je rozumět lépe než  odborné slovenštině. Další čtyři úkoly do tohoto předmětu mě učily, jak šidit a psát slinty. To je tak, když někdo přeceňuje to, co učí.  6+4 prací do jedho předmětu za dva měsíce je ujetý nápad!
• U výroby sad testových otázek do Kognitivních procesů jsem pozorovala a podřazovala jevy z běžného života pod odborné termíny a bavila se pomyšlením, že by byly vybrány do ostrého testu a některé tak vskutku vymazlila.
• Mrtví chlapi forever.
• Jen u jedné práce jsem silně pochybovala o jejím účelu. A nakonec se ukázala jako momentálně osobně nejpřínosnější. Aneb sebereflexe po stopadesáté páté, tentokrát na devět normostran.

Pomalu začínají chodit slovní zpětné vazby a naskakovat body v poznámkových blocích, a tak mám radost, že to vyučující a asistenti čtou a jsou konstruktivně ktitičtí.
A to dvacáté políčko už bude s radostí a bez stresů.