Nekončící rozhovor dvou žen z polosamoty mezi dveřmi. Muži přihlíží.
Mirka na chvíli vběhne dovnitř a vrátí se s domácími sušenkami.
Děkuju a povzdychnu si, že už se asi tak dvacet týdnů chystám taky něco upéct a že je mi trapné, že u nich pořád baštím něco dobrého domácího a sama donesu vždycky nějakého kupovance a že v neděli po shromku taky pořád jím cizí buchty a nejsem schopná sama nic udělat a že jsem dřív pekla co chvíle a že je mi líto, že v kamnech pořád hoří a já ne a ne tu tepelnou energii proměnit.
Milan kroutí hlavou a pronese něco ve smyslu: Ty si nejdřív najdi někoho, kdo by ti dělal dřevo a topil a pak teprve přemýšlej o pečení.
A má pravdu.
Budu na sebe hodná. A hrdá, že jsem zvládla zimu. Že já vždycky potřebuju, aby mě někdo dostal na zem.
...než si zas uletím na obláček :)..
Jednou tu bude třeba bývat teplo ještě než vylezu z pelechu. A bude vonět bábovka.
Žádné komentáře:
Okomentovat