Onehdá pravil Milan, že se ptal sám sebe, jestli je jeho život normální. Bylo dost pozdě a seděli jsme u nich v kuchyni.
Přes zimu jsou prý týdny a někdy i měsíce zavření doma v CH. V úterý přijde sousedka koupit jejich domácí jogurt. S druhou sousedkou promluví, když jí ve čtvrtek dovezou nákup. Jinak s nikým nepřijdou do kontaktu a je to pořád dokola: práce, M. pracuje z domu pro jednu větší IT společnost, vaření, dvě malé děti, práce, jídlo, dvě malé děti, práce, práce kolem domu, jídlo, vaření, děti, atd.
Ptal se. A když říkal, co si odpověděl, věděla jsem, že to je ono.
"Možná to není normální", pravil, "ale mám klid v srdci."
Struna někde uvnitř se radostně rozezněla.
Taky už mám klid v srdci.
Díky Bohu.
Jde to zevnitř.
Po těch letech hledání a pokusů léčit nebo spíš zaplácávat prázdno prací, vztahy, zachraňováním druhých, zachraňováním světa, pitím, jídlem, zábavou, střídáním prostředí, dobrodružstvím a kdo ví, čím vším dalším, co jde z venčí, jsem za to nesmírně vděčná.
Jasně, všechny ty věci jsou samozřejmě normální, ve zdravé míře (snad až na to zachraňování), dokud nezačnou sloužit jako plastelína, které je třeba stále víc a víc a propast lezavé prázdnoty se přitom nezmenšuje.
Klid v srdci a radost. Takovou tichou.
Žádné komentáře:
Okomentovat