Ani chvíli mi nebylo líto těch osm ranních kilometrů indiánské chůze přes potoky a údolí, přímou čarou do Pejškova. Ze začátku zima v nose a uších, ale pak sluníčko. Tím směrem se v kopcích prolínají lesy, louky, malinkaté vesničky s kapličkou, lavičkou, starými bílými domy s trsy krvavých a růžových muškátů. Tak trochu konec světa. Nádhera.
A pak to hlavní.
Cval.
Pravý nefalšovaný cval tou krajinou, co popisuju. Poprvé v životě.
Rychlost. Soulad pohybů. Vítr ve vlasech. Volnost. Radost.
Vůně koňského potu. Výhledy. Rozhovor.
Celou dobu s námi šlo a běželo navolno hříbě. A když jsme zastavili, přišlo se napít mléka od klisny, na které jsem seděla.
Divy.
Domů si nesu kozí sýr. Vzpomínám na kanadské měsíce u koní.
Poslední týdny se budím ráno příliš brzy, nechtěně. Tyhle výlety s vůní předposlední táborové hlídky zakončené tam nahoře v lukách to hezky kompenzují.
Žádné komentáře:
Okomentovat