Žiju

Ano, je to tak. A v sítích virtuálních jsem trávila času pramalinko. Za což se chválím. Realita je dost výživná sama o sobě...
Zjistila, jsem, že i ti, co jsou daleko, můžou být blízko, když se chce. Čas strávený spolu nemůže nahradit žádné telepřibližovadlo. (A Bystrc ani Brno nejsou vůbec tak daleko, jak jsem si myslela, tak vám to chci taky říct.)

Inu, a co že dělám? Nebude to znít poeticky, ale což. Přibližně od Nového roku sedím od rána do večera na zadku tady na téhle židli nebo tam na té své ve studovně mezi spolutrpiteli. V lednu a únoru jsem do sebe soukala zákony. V únoru a březnu jsem schizofrenní: badatel, čtenář, spisovatel, hledač světové pravdy, spasitel, pochybovač a znovu spisovatel, prostě student, co chce v minimu času sesmolit diplomku s tématem neempirickým, za kterou by se nemusel stydět úplně moc. Písmenka přibývají zatraceně pomalu... No, ale když to stihnu, budu do sebe v dubnu a květnu tlačit zasejíc zákony. Kdo zná můj postoj k právu, ví, že to nejsou uplně radostné vyhlídky, ha-ú. Ale kdo mě zná víc, nepochybuje, že si i na větším srabu vždycky dokážu najít pozitivní stránky.

Má velká love nature se letos ukázala ve všech bílých krásách. Zkoulovaná, promočená, zasypaná, utahaná, s puchýřem na patě, ale šťastná jako už dlouho ne jsem žasla a žasla a když to jen šlo, byla jsem venku v kopcích.

A zároveň to byl to čas, kdy jsem si připadala jako princezna. Opravdová.