Jarní

Zase jsem byla v antikvariátě, opět nenašla to, co jsem chtěla, ale bylo tam krásně... Vonělo to neodolatelně knižně, pán měl na pultu ve staré sklenici od mléka žlutou gerberu a zpoza závěsu se linul klasický koncert. Oproti uspěchanému městu klid, jiný svět sám pro sebe a jeho návštěvníky. Je tak trochu kouzelný, ten krám. Každý, kdo se tam zastaví a naladí se na jeho vlnu klidu, má pak po zbytek dne dobrou náladu a je nadán vnímat krásné věci...

V té samé cukrárně jsem koukala, co bych a pak jsem zjistila, že vlastně nemám na sladké vůbec chuť. Je to taková komunistická babička, podle kabátku i podšívky, ale kafe na stojáka tu stojí krásných 10Kč!

V obuvi se na mě smály jemně bleděmodré punčocháče s proužkem. Asi si budu muset pořídit nějakou dubnovou sukni. A vlastně asi i botky, aby mi ty punčocháče měly k čemu ladit. (Blesková pochybnost: marnivost(!), ale byla brzy ta tam.) Ách to jaro..

Na Pekandě, kousek nad Annou, měli v jednom květinářství narcisky za pět a v druhém gerbery po deseti. Počítala jsem, komu všemu bych mohla udělat radost, kdyby nebylo nasnadě, že by při všem dalším počínání uvadly. Ale i tak mě jejich dostupnost potěšila.

Na koniklecích na Kamenném vrchu jsem byla poprvé. Pro Brňáka skoro ostuda... Proti sluníčku vypadaly ještě úchvatněji. Chlupaťoučkost jim při něm vykouzlila stříbrnou auru. Kešku v lese jsme nenašli, zato byly o mnohem lepší sasanky.

Okrašlovací spolek katedry enviromentálních studií FSS mě zaujal nejen svým názvem, ale i zpracováním Muže, jenž sázel stromy, co by loutkové stínohry. Tváří známých bylo ku potkání překvapivě víc než dosti, a že to byla setkání příjemná.
V hledišti druhá dějová linie, zrovinka vedle mě se ti dva rozhodli dát světu najevo, že už nejsou kamarád a kamarádka, ale milý a milá, a když se opět rozsvítilo, svítili i oni - radostí, drželi se za ruce a já měla taky radost. Tak nevím, jestli jsem se dojala víc nad nimi nebo nad příběhem :).

Před ústavním soudem jsou javory napučené do květu a pod lampou připomínají miniatury závěsů na křišťálových lustrech, jen v zelené. Obdivně jsme nad tím jevem vzdychly ve třech a bylo to prima, vzdychat ve třech, neb pro tyhle šperky přírody nemá oči hned tak někdo.

Během toho, co se tramvaj drkotala směr sídliště jsem zatoužila aspoň na čas bydlet v chaloupce s policí starých dobrých knih, vařit na kamnech, mýt se pod konví, obdivovat přírodní květinářství a třídit žaludy...

Jaró!