Zbojnická uspávanka

Půjčila jsem si ponejprv a ko-ne-čně Ronju, dceru loupežníka, od A.Lindgren a každý večer se ocitám daleko daleko na severu v Mattisově lese a dávám si pozor před větrnicemi, na to, abych nespadla do Pekelné tlamy a vůbec na všechno, co je nebezpečné, a cvičím se v nebojácnosti.

"Měla si dávat pozor, aby nespadla do řeky, řekl Mattis. A tak skákala s rozkoší po kluzkých kamenech na břehu řeky, kde voda nejvíc bouřila. Nemohla si přece dávat pozor někde daleko v lese, aby nespadla do řeky. Aby to mělo nějaký smysl, muselo to být u peřejí a nikde jinde. Aby se dostala k peřejím, musela slézat z Mattisovy hory, která se tu prudce svažovala k řece. A tak se zároveň mohla cvičit v nebojácnosti. Napoprvé to bylo težké, to se bála tak, že musela zavřít oči. Ale pomalu jí přibývalo odvahy a brzy poznala, kde jsou trhliny, kam si může stoupnout a kde se pevně zachytit prsty, aby pozpátku nespadla do proudu.
To mám ale štěstí, že jsem našla místo, kde si můžu dávat pozor, abych nespadla do peřejí, a přitom se cvičit, abych neměla strach..."

Žasnu nad jednoduchostí a láskyplností toho vyprávění. Zatěším se i několikrát za den, jak se k tomu účelu zavrtám do peřiny.