Tak!

V kotlíku bublá čaj, kamna hřejí

Dneska to bude hlubokomyslné:

Nemudruj, Denisko, o životě, když je ti zima a máš hlad.

PS: A zatop si vždy (!), když večer přicházíš. I když už je pozdě. I když hned ráno zase jedeš. Pěstuješ tak úctu k sobě, vztah k místu, kde žiješ, k podzimu...

Hra na vděčnost

Dva roky ve vlaku.. Vzpomínám si, jak jsem se nádhery za jeho okny nemohla zpočátku nabažit. Teď není těžké brát ji jako samozřejmost, dannost. Někdy mě ty pŕesuny vyčerpávají.

Rok v Ch. Krásný a náročný. Obojí intenzivně.
Vzpomínám si na své počáteční nadšení..:). Dnes mě čeká první podzimní cesta od vlaku po tmě a vystydlá a prázdná chaloupka.

Přála bych si umět být vděčná. Opravdicky. Po roce, po dvou, pořád. Za to krásné, co je. Umět se na to podívat jako poprvé. Znovu a znovu. Jako žasnoucí dítě. A jako skutečně dospělý člověk. Takový, který neodkládá staré 'hračky', když ho přestanou bavit, a který nehledá novou krásu jinde.

Tak za to prosím.

Radovan

Ráno jsem o té ztrátě vyprávěla ve sboru. Že mi tu schází, i když jsme se hned na začátku domluvili, že často odjíždím a že budeme mít tzv. volný vztah. A navečer jsem ho potkala.
Radovana! Po půl roce?!
Nebylo mi ten den zrovna hej a k večeru jsem se potřebovala provětrat. Vyrazila jsem révovou uličkou směrem ke křížku.

Zpočátku byl plachý, ale pak mě poznal. Místo nabídnutých granulí se chtěl mazlit. Pocta.
A přivedl s sebou kotě. Nebo spíš koťátenko. Rozněžnilo by i nejzatvrzelejšího drsňáka. Trochu mourovaté, tlapičky bílé. Drobounké po něm. Teda po ní, protože Radovan je kočička, i když je Radovan. (Skauti mají pochopení :).
Kotě bylo o poznání bázlivější. A i když si Radovan sedla vedle mě, volala na ně a říkala mu, hele, malej, téhle se nemusíš bát, ta je v pohodě, tak kotě udělalo vždycky dva kroky vpřed a pak hned zase dva vzad. A tak se to opakovalo vlastně docela dlouho. Bylo to poutavější než 1000 televizních pořadů dohromady, až se rozhodlo zmizet pod vraty sousedovy nepoužívané dílny.
Tak jsme tam s Radovanem ještě chvíli seděli než zmizel taky.

Žije. A byli jsme zase sví, i když jen na chvíli..
Měla jsem z těch okamžiků obrovskou radost.

Plakat dojetím nad setkáním s němou tváří?
Nakonec, proč ne.

Možná to nebylo jen dojetí nad setkáním s Radovanem, ale i dojetí nad tím, že i když zrovna není "ejaja hopsasa" dostávám tyhle Boží dárky, jakoby by tím mělo být řečeno: děvčátko smutný upřemýšlený, kočko brněnská, všechno je tak, jak má; i když tomu nerozumíš (o Radovana ses taky strachovala a vidíš); tak mi důvěřuj.   

Čpí tam pot koní a voní tymián

Ani chvíli mi nebylo líto těch osm ranních kilometrů indiánské chůze přes potoky a údolí, přímou čarou do Pejškova. Ze začátku zima v nose a uších, ale pak sluníčko. Tím směrem se v kopcích prolínají lesy, louky, malinkaté vesničky s kapličkou, lavičkou, starými bílými domy s trsy krvavých a růžových muškátů. Tak trochu konec světa. Nádhera.
A pak to hlavní.

Cval.

Pravý nefalšovaný cval tou krajinou, co popisuju. Poprvé v životě.
Rychlost. Soulad pohybů. Vítr ve vlasech. Volnost. Radost.

Vůně koňského potu. Výhledy. Rozhovor.
Celou dobu s námi šlo a běželo navolno hříbě. A když jsme zastavili, přišlo se napít mléka od klisny, na které jsem seděla.
Divy.
Domů si nesu kozí sýr. Vzpomínám na kanadské měsíce u koní.

Poslední týdny se budím ráno příliš brzy, nechtěně. Tyhle výlety s vůní předposlední táborové hlídky zakončené tam nahoře v lukách to hezky kompenzují.
  

Letní setkání

Bylo mi maličko líto, že z Kamenice, kde jsem byla poprvé v životě uvidím jen parkoviště u Penny. Naše plechovka zaparkovala vedle té jejich, staré dobité červené volkswagen hippie dodávky. Je prázdná. Nedá mi to neobhlídnout ji. Solární panel na střeše. Uvnitř sňůra a na ní sušící se pleny. Home made dřevěné letiště, útulno. A tři krásní pesani, rasa útulek. Pak sedím na trávníku a čekám na zbytek.

Dřív než naši přichází oni. Joshua, Zoe a uchechtané pětiměsíční mimino Hugo. Krásná rodina. Z Maďarska, odkud je ona, přes Německo, odkud je on, míří do Maroka, kde bude ještě dlouho teplo. A pak asi do Indie. Povídáme, jako bychom se znali leta. Vyměňujeme kontakty a pozvání. A taky adresu na blog, který má pomoct zajistit finance na cestu.

Wellcome to the Czech Republic, wellcome home! Synovci koukají. Odvažují se nad tou scénou jen k nesmělému hello.
Pivo, jogurt, špekáčky. Nasedat. Míjíme stará dvouštítá stavení. Z okresky jsme brzo v lukách. Sem tam rybník, sem tam usedlost. Šťavnatá zelená.. Kopečky jako z másla vykrojené. Nádhera, tyhlety Čechy.

Ještě dlouho mám tu hippie rodinku na mysli. Jako by byli herci ve snu, pro který jsem napsala předlohu.. Málo věcí. Hodně lásky. Dobré družství. Svoboda a odpovědnost. Přeju jim to. Moc.

Hvězdy nad hlavou. Myslím na ně, koukám do ohně, z leva se tulí František a z prava už se tulit stydí Antonín. A pak L. a M. Ti se tulí k sobě. L.mluví i po letech o M. jako o Míňovi. Při přípravě večeře se svěřuje. Nemají prachy, řemeslo se sotva uživí, kluci rostou. A ona by si přála, aby našel práci, která ho bude naplňovat. Sama šla do fabriky. Mohla by chtít víc, ale nechce. Zažila si svoje a ví, co je a co není důležité. Kluci jsou skromní, nerozmazlení, správní. S M. se mají rádi.

Noc je teplá. Je nám spolu hezky. Tenhle sen se děje bez přání, tady a teď, a je tak pěkný.  

Moudro k odložení

Situaci je možno:

přijmout
změnit
opustit.

Funguje to.
Myslím, že to mám z Tolleho.