V P.

Dává smysl nedojíždět. Dává smysl nepracovat o samotě. Nakonec i nebydlet o samotě.
Ulevilo se mi.

Ale taky se mi stýská. Moc.. Otevřít dveře a cítit les, vidět hvězdy, cítit křoupání sněhu pod nohama cestou pro dřevo, slyšet ticho, dostávat darem živé obrazy srnek, dravců, ježků, tisíců květů, stromů padlých po bouřce přes cestu. Tolik krásy nemůže nikdy nikdo vymyslet! Koukat do krajiny z koňského hřbetu. Koupat se v noci v rybníce. Jezdit do obchodu na kole. Koukat do ohně - dlouho. Stýská se mi. Mít své místo. A spousty svých malých míst v přírodě v okolí. Mít domov. A sousedy, kteří i když jsou fyzicky kilometry daleko, tak lidsky jsou blízko, a je úplně jedno, jestli mají výšku, střední nebo základku..

P. umí být krásná a máme spolu dohodu, že budujeme hezký vztah. Ale je nepochopitelně nepotřebně veliká, anonymní a drahá. Po několika měsících se tu cítím pořád jako na delším výletě.

Lesní tvorové a tak podobně

9/2017 Vylezu na stoličku a otevřu střešní okno v kuchyni. Koukám. A na mě kouká houba. Bedlisko jako chlapské dlanisko. Budoucí oběď.

10/2017 Na den mých narozenin. Přijdu domů lesem. Nad střechami se vznáší mlha. Měsíc svítí jasně. A na hřebeni kůlny, těsně na krajíčku sedí kachna.  Kachna?! Nehýbe se. Počkat..  Na jiné střeše sedí sádroví čápi, to se ví. Ale kachna? Na střeše paní Šmardové? Surreálný obraz. Působí to mysticky. Znamení? Nebo dárek :)?
Sádrová není - ráno už tam nebyla. Záhada. Kachny tu nikdo nechová.

4/2018 Ve střeše něco žije. V noci to dělá to rámus.

5/2018 Čekám na mravence, jako loni. To si udělali dálnici od vchodových dveří do koupelny a než jsem stačila nastudovat způsoby přírodního přesměrovávání mravenčích dopravních tahů, přesměrovali se sami.

5/2018 Tak vůbec nejhorší je, když někde něco chcípne a začne to zapáchat a vy nevíte kde a co to je. Hledáte, hledáte a ono nic. Letos je to koupelna. Asi rejsek nebo malá myška.

6/2018 Kočky se porvaly. Hrozně u toho křičely. Chodí sem teď bílá. Vidím nejmíň půl Radovana.

6/2018 Ráno větrám. Koukám střešním oknem do kopce lesa vzadu. A na mě kouká srnka. Krásnýma hlubokýma černýma očima. Má legračně velké uši, srst kolem čumáku černou. Chvíli kouká a pak si dál pochutnává na listech zplanělé jabloně, při pokusech o jejich nahmátnutí tlamičkou jí znova ujíždí nohy ze svahu.

7/2018 Mravenci letos nepřišli.

Loučení

Chytálky mé milované, loučím se.

Takový rozchod to vlastně je. Miluju to tu moc, jinak a snad ještě víc než na začátku, ale vím, že mi to tu už neprospívá...
Musím zpět, učit se, jak se žije s lidmi.
Přesto je to těžké loučení.
Třeba se jednou vrátím. A třeba taky ne.
Třeba do jiných chytálek, jisto jistě už ne sama.

Samota tady mě hodně naučila.
Darovaný čas to tu byl. A je. Děkuju na stokrát.
Čas být nerušeně se sebou.
Čas být s Hospodinem.
Na Nový rok 2018 vyvrcholení jedné velké zápletky. A následný prostor pro zásadní životní rozuzlení. 
Od nového roku jsem prožívala velké změny. Tuny strachu, kterým bylo obloženo mé srdce jako betonem, začaly pozvolna pukat. Ty nejhlubší strachy spojené s přijetím sebe sama. Ty nejhlubší strachy bránící toužené blízkosti.
Každý týden přicházelo nové a nové prožité poznání. Uvědomovala jsem si to a nestačila se divit. Vděčnost. I když hodně poctivé a nikoli bezbolestné reflektivní práce za tím bylo. A je.
Začala jsem cítit, že nastává čas zvednout kotvy. Současně jsem nechtěla. Nechtěla jsem přerušit tenhle úzdravný proces, který do teď nebere konce - wow, a byla přesvědčená, že je vázaný na prostor, který tu mám.

Je čas.
Nebo spíš, jako obvykle, pár minut, dní a měsíců po deadlinu :).
Úzdravný proces není závislý na Ch. Je to na mě.

Takže, už žádné strachy a žádné lpění. Zůstávají přání.
Buď vůle Tvá!
Tra - dá.

A kdo mi tu pomáhal a komu děkuji:

• teta, jediná z rodiny mě podpořila v úmyslu se sem přestěhovat a vážně nemocná krátce před smrtí mě navštívila
• místní, Ani, zvlášť Mi+Mi a pan Bí., Radek+Bo., Petr
• Pernicovi a Matoulci z CA v Brně
• Hančíci, Ludvíci a Veveričky a další lidé ze sboru v T.
• všichni, pro které Ch. nebyly daleko a přij(ížď)eli, zvlášť Bo.+Pa.
• drazí na telefonu, speciální poděkování patří Ji.
• Jí., který pro mě hrál a posílal nahrávky, když mi bylo nejhůř, aniž to věděl
• blízcí v Brně
• blízcí v Praze - B. a T.

a dál

• Byron Katie, kterou jsem hodně poslouchávala v prvním roce,
• Eckhardt Tolle, kterého jsem četla a poslouchala dokola loni v létě,
• T. Trobemu za knihu Probouzení zranitelnosti.

Tak jde čas

Dát si po impru pivo. Velké.
Nechat Modrinku v T.
Jít zase nočním zamrzlým lesem.
Slyšet ho.
Najít ve schránce pohled ze Stockolmu a žhnoucí Indie.

Děkuju.

Z Joba

"On zná mé cesty i mé zastávky; ukážu se jako zlato, až mě vyzkouší. Má noha se přidržela jeho šlépějí, sledoval jsem jeho cestu, nesešel jsem z ní. Nevzdálil jsem se příkazům jeho rtů, v nitru jsem uchovával výroky jeho úst."
Jób 23:10-12, překlad B21

Praha

Samota ve velkém městě nedává smysl.
Bolí mnohem víc než v Ch.

but with actions

Na cestě

Prosinec byl k zbláznění.
Bolel.
Byla hrozná tma. A zima. A vyčerpání ze všeho. Hlavně z vlastních myšlenek.

Leden přinesl úlevu.
Věčná čekání na zmrzlých nádražích vyřešila Modřínka. Dům se prohřál a naplnil lidmi.
Radost z hor a závějí. Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem ochutnala rampouch :).

Není vždy třeba rozumět tomu, co se děje. Není vždy třeba mīt řešení.

V úterý

V úterý nádherně sněžilo.
Zvolna. Jakoby nesměle.
A uvnitř teplo a útulno.
Listopad a únor musí být.
Aby mohlo přijít jaro.
Naděje a radost.

Zima

Jsem unavená... Příští zimu v Ch. sama nezvládnu...

Králík

Jsem tu tento týden jak králík v pelíšku a nic mi neschází.

Králík je sice moc unavený z toho všeho cestování, ale je ve svém údolí šťastný.

Tak!

V kotlíku bublá čaj, kamna hřejí

Dneska to bude hlubokomyslné:

Nemudruj, Denisko, o životě, když je ti zima a máš hlad.

PS: A zatop si vždy (!), když večer přicházíš. I když už je pozdě. I když hned ráno zase jedeš. Pěstuješ tak úctu k sobě, vztah k místu, kde žiješ, k podzimu...

Hra na vděčnost

Dva roky ve vlaku.. Vzpomínám si, jak jsem se nádhery za jeho okny nemohla zpočátku nabažit. Teď není těžké brát ji jako samozřejmost, dannost. Někdy mě ty pŕesuny vyčerpávají.

Rok v Ch. Krásný a náročný. Obojí intenzivně.
Vzpomínám si na své počáteční nadšení..:). Dnes mě čeká první podzimní cesta od vlaku po tmě a vystydlá a prázdná chaloupka.

Přála bych si umět být vděčná. Opravdicky. Po roce, po dvou, pořád. Za to krásné, co je. Umět se na to podívat jako poprvé. Znovu a znovu. Jako žasnoucí dítě. A jako skutečně dospělý člověk. Takový, který neodkládá staré 'hračky', když ho přestanou bavit, a který nehledá novou krásu jinde.

Tak za to prosím.

Radovan

Ráno jsem o té ztrátě vyprávěla ve sboru. Že mi tu schází, i když jsme se hned na začátku domluvili, že často odjíždím a že budeme mít tzv. volný vztah. A navečer jsem ho potkala.
Radovana! Po půl roce?!
Nebylo mi ten den zrovna hej a k večeru jsem se potřebovala provětrat. Vyrazila jsem révovou uličkou směrem ke křížku.

Zpočátku byl plachý, ale pak mě poznal. Místo nabídnutých granulí se chtěl mazlit. Pocta.
A přivedl s sebou kotě. Nebo spíš koťátenko. Rozněžnilo by i nejzatvrzelejšího drsňáka. Trochu mourovaté, tlapičky bílé. Drobounké po něm. Teda po ní, protože Radovan je kočička, i když je Radovan. (Skauti mají pochopení :).
Kotě bylo o poznání bázlivější. A i když si Radovan sedla vedle mě, volala na ně a říkala mu, hele, malej, téhle se nemusíš bát, ta je v pohodě, tak kotě udělalo vždycky dva kroky vpřed a pak hned zase dva vzad. A tak se to opakovalo vlastně docela dlouho. Bylo to poutavější než 1000 televizních pořadů dohromady, až se rozhodlo zmizet pod vraty sousedovy nepoužívané dílny.
Tak jsme tam s Radovanem ještě chvíli seděli než zmizel taky.

Žije. A byli jsme zase sví, i když jen na chvíli..
Měla jsem z těch okamžiků obrovskou radost.

Plakat dojetím nad setkáním s němou tváří?
Nakonec, proč ne.

Možná to nebylo jen dojetí nad setkáním s Radovanem, ale i dojetí nad tím, že i když zrovna není "ejaja hopsasa" dostávám tyhle Boží dárky, jakoby by tím mělo být řečeno: děvčátko smutný upřemýšlený, kočko brněnská, všechno je tak, jak má; i když tomu nerozumíš (o Radovana ses taky strachovala a vidíš); tak mi důvěřuj.   

Čpí tam pot koní a voní tymián

Ani chvíli mi nebylo líto těch osm ranních kilometrů indiánské chůze přes potoky a údolí, přímou čarou do Pejškova. Ze začátku zima v nose a uších, ale pak sluníčko. Tím směrem se v kopcích prolínají lesy, louky, malinkaté vesničky s kapličkou, lavičkou, starými bílými domy s trsy krvavých a růžových muškátů. Tak trochu konec světa. Nádhera.
A pak to hlavní.

Cval.

Pravý nefalšovaný cval tou krajinou, co popisuju. Poprvé v životě.
Rychlost. Soulad pohybů. Vítr ve vlasech. Volnost. Radost.

Vůně koňského potu. Výhledy. Rozhovor.
Celou dobu s námi šlo a běželo navolno hříbě. A když jsme zastavili, přišlo se napít mléka od klisny, na které jsem seděla.
Divy.
Domů si nesu kozí sýr. Vzpomínám na kanadské měsíce u koní.

Poslední týdny se budím ráno příliš brzy, nechtěně. Tyhle výlety s vůní předposlední táborové hlídky zakončené tam nahoře v lukách to hezky kompenzují.
  

Letní setkání

Bylo mi maličko líto, že z Kamenice, kde jsem byla poprvé v životě uvidím jen parkoviště u Penny. Naše plechovka zaparkovala vedle té jejich, staré dobité červené volkswagen hippie dodávky. Je prázdná. Nedá mi to neobhlídnout ji. Solární panel na střeše. Uvnitř sňůra a na ní sušící se pleny. Home made dřevěné letiště, útulno. A tři krásní pesani, rasa útulek. Pak sedím na trávníku a čekám na zbytek.

Dřív než naši přichází oni. Joshua, Zoe a uchechtané pětiměsíční mimino Hugo. Krásná rodina. Z Maďarska, odkud je ona, přes Německo, odkud je on, míří do Maroka, kde bude ještě dlouho teplo. A pak asi do Indie. Povídáme, jako bychom se znali leta. Vyměňujeme kontakty a pozvání. A taky adresu na blog, který má pomoct zajistit finance na cestu.

Wellcome to the Czech Republic, wellcome home! Synovci koukají. Odvažují se nad tou scénou jen k nesmělému hello.
Pivo, jogurt, špekáčky. Nasedat. Míjíme stará dvouštítá stavení. Z okresky jsme brzo v lukách. Sem tam rybník, sem tam usedlost. Šťavnatá zelená.. Kopečky jako z másla vykrojené. Nádhera, tyhlety Čechy.

Ještě dlouho mám tu hippie rodinku na mysli. Jako by byli herci ve snu, pro který jsem napsala předlohu.. Málo věcí. Hodně lásky. Dobré družství. Svoboda a odpovědnost. Přeju jim to. Moc.

Hvězdy nad hlavou. Myslím na ně, koukám do ohně, z leva se tulí František a z prava už se tulit stydí Antonín. A pak L. a M. Ti se tulí k sobě. L.mluví i po letech o M. jako o Míňovi. Při přípravě večeře se svěřuje. Nemají prachy, řemeslo se sotva uživí, kluci rostou. A ona by si přála, aby našel práci, která ho bude naplňovat. Sama šla do fabriky. Mohla by chtít víc, ale nechce. Zažila si svoje a ví, co je a co není důležité. Kluci jsou skromní, nerozmazlení, správní. S M. se mají rádi.

Noc je teplá. Je nám spolu hezky. Tenhle sen se děje bez přání, tady a teď, a je tak pěkný.  

Moudro k odložení

Situaci je možno:

přijmout
změnit
opustit.

Funguje to.
Myslím, že to mám z Tolleho.

Dostala jsem darem rybník

Prostě jen tak.

Nebo snad k 1. výročí tady.

Před tím mi nějak unikal. Vlastně za to může ta zatracená prázdninová výluka, kterou si nakonec nemůžu vynachválit, neb jsem díky ní znovu objevila, že nohy na pedálech a vítr ve vlasech jsou jednou z nejlepších věcí v životě. (Pravidelný čtenář se může těšit na příspěvek z domácī filosofie Život je jako cyklojízda)

A dovezly mě ke břehu lemovanému divokou mátou. 

Při slunka západu ho mám jen pro sebe. A plavky se sem nehodí.. 

Když dorazím později, je na hladině měsíční odraz. 

A jednou taky zatoulané káče.

Je to jen malá odbočka z trasy. Očista a odměna k zakončení dne. 

Chvíle, kdy je člověk ve svém těle přítomný tak nějak vědoměji než jindy. 

Děkuji.

Malé velké zázraky

Tak si přijedu po pěti dnech domů a ejhle, nějaký dobrodinec mi posekal trávu?! A kopřivovo bodlákový prales.
Pěkňounce a hlavně i na špatně dostupných mīstech.

Sny se plní.
Vybavuji si, jak jsem mamince kdysi tvrdila, že chci žít na malé vsi, kde se lidi budou znát a budou si pomáhat.
Smála se mé naivitě. V tom sídlištním bytě.